Muší průjem

23. září 2018 v 9:38 | Bobouš |  Kreativnosti
Stojíc opodál,
čekajíc, až táta dolakuje desku jídelního stolu...
"Ježiši, co to je?!?" křikne táta,
ukazujíc na muší průjem na právě nalakované desce jídelního stolu.
"Tys viděla nějakou mouchu?"
"Ne."
 

Letos hlavně o lidech

17. září 2018 v 21:35 | Bobouš |  Zápisky
Třetí prázdniny jsem strávila ve shonu automobilového průmyslu. Letos jsem šla s tím, že už mě nemůže nic překvapit. Samozřejmě jsem se zmýlila jako jelen. Co se práce týče, toho už mě skutečně moc nepřekvapilo, na druhou stranu mě o to víc štvalo, jak nekvalitně práci musíme provádět. Vždycky je něco, čemu se může člověk přiučit, ani letos tomu nebylo jinak. Naučila jsem se třeba sprejovat. Asi to není nic zvláštního, ale já jsem za to ráda. Letos to celé bylo hlavně o lidech, o osobnostech, které ve mně nějakým způsobem zanechaly nějakou stopu.

Na vlně mainstreamu

4. září 2018 v 18:42 | Bobouš |  Zápisky
Hledám se, stále. Dlouhý roky čekám na to, až přijdu na to, v čem jsem jiná, na co mám talent, čím se odlišuju. A pořád jsem na začátku. Občas mám dojem, že jsem konečně našla to "něco", ale pak začnu googlit a zjistím, že je to vlastně úplně k ničemu. Což by mi vlastně ani tolik nevadilo, ale není to pořád to pravé ořechové. Jindy zas po pár dnech zjistím, že je to jen naivní představa, potenciální role, kterou bych si ráda zahrála. Ale to taky přece nejsem já. Toužím po tom, hrát nějakou roli, ani nevím proč. Možná i právě teď hraju. Koneckonců, všichni hrajeme divadlo.
 


Motorkářkou

21. srpna 2018 v 19:11 | Bobouš |  Zápisky
Sice už mám skútr téměř pět let, nikdy jsem ale nevyužívala jeho potenciál jinak než účelně. Zkrátka do práce, do školy, na nákup, případně na výlet s konkrétním cílem. Během těch skoro pěti let mě ani nenapadlo, že bych se účastnila nějakého motosrazu či jen tak s pár dalšími stroji brázdila silnice české krajiny.
Ale osud tomu zřejmě chtěl.

Boboušoviny

3. srpna 2018 v 11:11 | Bobouš |  Zápisky
Mám pocit, že s tímto označením kdysi přišel jeden bloger, dnes už cestovatel, a troufám si tvrdit, že od nedávna už i můj kamarád. Systémově je to slovo vlastně zcela správně, význam je ale poměrně široký. Až teprve nedávno mi ale došlo, jak specifický je právě pro Bobouše. Asi bych to popsala jako "něco, co se může stát jenom mně". Například si myslím, že není úplně standardní záležitost uvíznout v České republice na ostrově. To je docela podobné tomu, jak jsem se před lety v říjnu omylem vykoupala v kašně. To je tak dávno, že už to ani není pravda.

Konec má začátek a naopak

14. července 2018 v 0:13 | Bobouš |  Zápisky
Milý deníčku, je to sotva měsíc, co mi skončila životní etapa trvající bezmála tři a půl roku. Nemíním si stěžovat, vše se zdá najednou tak nějak lepší a příjemnější, najednou mě toho tíží míň a má duše dostála svého vytouženého klidu. Jak by řekli jogíni, jsem v rovnováze, alespoň částečné. Vzpomínám si, s hlavou v rukách a očima probleskujícíma mezi prsty, jak jsem si na počátku puberty šifrovala do deníku jméno chlapce, který se mi onehdá líbil. Vzpomínám si, se sarkastickým úsměvem na tváři, jak jsem randila s klukama na internetu. Vzpomínám si, s hanebným ruměncem ve tvářích, jak jsem si na internetu psala prasárny s muži, které jsem ani neznala. Vzpomínám si, se spokojeným pohledem, na své první a poslední rande v životě.

Kopretiny v plotě

30. června 2018 v 23:43 | Bobouš |  Fotografování
Tyto fotky jsem pořídila už loni v květnu. Přesně rok a měsíc mi trvalo, než jsem jim věnovala trochu péče. Ten čas strašně letí. Momentálně se snažím najít něco, co dá mému životu řád. Jsem jako pštros, co schoval hlavu do písku. Žiju ve svý bublině, která nemá budoucnost, ale vypadá to, že ta bublina je snad diamantová. Po velmi těžkém rozhodnutí jsem teď nebyla schopná dva týdny hnout ani prstem, snad mi pomůže odreagování na brigádě.

Další články


Kam dál