Hemeroidy

9. prosince 2018 v 9:50 | Bobouš |  Zápisky
Vstávám a lezu po schodech dolů, táta trůní a pootevřenými dveřmi na mě nenápadně mává, abych ho poctila svou návštěvou. Jen zadržet dech. Podává mi tablet s vygoogleným mobilem, který by se mohl stát potencionálním vánočním dárkem mámě. Projíždím specifikace... hm, za tři tácy dobrý.
"Jo, hele, von má jen nižší rozlišení displeje, proto je levnější, jinak je v pohodě."
"Vygoogluj mi tam ten tvůj."
"Pak si běž na alzu a naházej si tam ty mobily do porovnání, pak uvidíš ty rozdíly, proč je kterej levnější a ták."
 

Wajnachtn, Frau Bobouš!

2. prosince 2018 v 13:17 | Bobouš |  Zápisky
Letos mi to připadá takové jiné. Svým způsobem je to po dlouhý době zas takový, že to vůbec nehrotím, ale zároveň tomu věnuju jistou péči. Teda srozumitelněji řečeno neřeším, že mi něco chybí, že nevím, co komu dát, že zas na sebe budem o svátcích štěkat jak hyeny, nebo že si budem přecpávat pupíky, jak by řekl pan Vaněk. Jako protipól tomu se ale snad poprvý za život na Vánoce chystám, plánuju si nedělní adventní dýchánky při čaji a svíčce, chystám si plechpixlu plnou oříšků v čokoládě, na programu se mi objevují předvánoční setkání, a dokonce jsem si chtěla koupit novou zimní bundu.

Trpaslík

29. listopadu 2018 v 22:44 | Bobouš |  Zápisky
V pondělí jsem se vrátila pozdě večer domů. Pondělky jsou co do návratu nejhorší. Máme jen jednu přednášku, která je navíc absolutně nepovinná. A je až večer. Nejspíš proto tam chodíme jen dvě. Vlastně ani nevíme proč. Možná nás to baví, možná proto, že nám přijde blbý nechodit. Nebo si myslíme, že nám to někdy k něčemu bude, třeba u státnic. Nebo prostě proto, že profesor je jinej týpek, a takových je málo.
 


Šmankote, babičko!

20. listopadu 2018 v 1:50 | Bobouš |  Zápisky
Otevřela jsem dneska blog, že si sepíšu jen v bodech, o čem bych mohla příště psát. No nakonec mi z toho vyšel docela dlouhý seznam a ještě mám dojem, že mi tam něco chybí. Tak asi nemá smysl to psaní moc oddalovat. To zas bude formát článku na zabití. Je to dlouhý článek.

Jedu dál

29. října 2018 v 14:39 | Bobouš |  Zápisky
A o čem to bude dneska? O šikovnosti mého bratra. O budoucnosti mého bratra. O oslavách republikových narozenin. O bolavých zádech. O mobilech. A o čem to ještě dneska nebude? O tom, že bych snad konečně začala něco dělat.

Na úvod krátká reportáž o počasí... podzim přišel strašně rychle, zdá se mi. Ještě pořád čekám na ten hezký barevný slunečný podzim. Totiž, když bylo sluníčko, tak se stromy ještě zelenaly. Minulý týden se zatáhlo, během dní i nocí občas pršelo, dnes padala jinovatka. Někdy se ta zima dá přejít v pohodě, jindy je vlezlá nebo větrná. Čím dál víc si uvědomuju, že jsem dítě jarní. Doslova. Jsem jako májová kočka, hraju všemi barvami... tmavý pytle pod očima, červený tváře od studu, bledý zmrzlý čelo a žlutý zuby od zelenýho čaje.

Muší průjem

23. září 2018 v 9:38 | Bobouš |  Kreativnosti
Stojíc opodál,
čekajíc, až táta dolakuje desku jídelního stolu...
"Ježiši, co to je?!?" křikne táta,
ukazujíc na muší průjem na právě nalakované desce jídelního stolu.
"Tys viděla nějakou mouchu?"
"Ne."

Letos hlavně o lidech

17. září 2018 v 21:35 | Bobouš |  Zápisky
Třetí prázdniny jsem strávila ve shonu automobilového průmyslu. Letos jsem šla s tím, že už mě nemůže nic překvapit. Samozřejmě jsem se zmýlila jako jelen. Co se práce týče, toho už mě skutečně moc nepřekvapilo, na druhou stranu mě o to víc štvalo, jak nekvalitně práci musíme provádět. Vždycky je něco, čemu se může člověk přiučit, ani letos tomu nebylo jinak. Naučila jsem se třeba sprejovat. Asi to není nic zvláštního, ale já jsem za to ráda. Letos to celé bylo hlavně o lidech, o osobnostech, které ve mně nějakým způsobem zanechaly nějakou stopu.

Další články


Kam dál