Tohle je válka, Borneo!

5. července 2014 v 0:44 | Bobouš |  Kreativnosti
Byl rok 1873 a s mým nejlepším přítelem Josém jsme se rozhodli založit si takový malý, docela maličkatý, podnik v jednom západním městečku, tedy na západ od San Tofoga. Městečko již pár let vzkvétalo a obchody šly dobře, protože v celé oblasti byly hlášeny stále nové a nové nálezy zlata.


Tohle městečko se jmenovalo Hirakura. Znělo to trošku cizinecky, taky že ano, protože asi před šesti lety tudy projížděl Číňan se dvěma dcerami, Hirou a Kurou. Bohužel banda Johna O´Juliho měla spadeno na Číňanovo značné bohatství. Takže ještě dřív, než Číňana někdo stačil varovat, O´Juli ho odprásknul, s bandou znásilnil obě mladé ženy a odprásknul je také. A i když všude panovala jistá diskriminace šikmookých, místní lidé na památku čínské tulácké rodiny městečko přejmenovali. A abyste věděli, předchozí jméno si už vážně nepamatuji, i přes to, že jsem zde projížděl už od svého mládí docela hodněkrát.
Abych se nezapomněl představit, já jsem Borneo, ne ten veleslavný pistolník a kovboj Borneo McFederal, ale obyčejný kluk z ranče, pardon, muž. Klukem či chlapcem už vlastně hodně dávno nejsem.
Ale vrátím se k tomu našemu podniku. Já i José jsme už měli našetřeny nemalé peníze, a tak jsme je investovali do malého hotýlku v centru Hirakura. Původní majitel narazil na nepříjemné hosty asi před čtyřmi měsíci a od té doby se hotelu nikdo neujal.
José to vlastně navrhl jako první, a jelikož mě tu znal šerif, rád souhlasil a hotel nám prodal. Zdejší byli rádi a cestující také, další nejbližší městečko bylo asi dvaatřicet mílí odsud a někteří cestující v noci nejsou schopni spát někde venku pod širákem. Do kuchyně se nám hned přihlásila dívka ze sousedství hotýlku, prý už v něm vařila a obsluhovala předtím, tak jsme ji s radostí přijali a zároveň i její kamarádku, která si také chtěla přijít na nějaké peníze. Takže Elizabeth a Eveline nám pro hotel vařily, José se staral o pokoje a pořádek a já zajišťoval zábavu a spravoval finance.
Bylo to takové krásné období. Kšefty šly moc dobře a my se rozhodli, že zjara přistavíme hotelu další patro, tedy čtyři pokoje. Sehnal jsem tedy ve vesnici dělníky, nechal si poslat dřevo a dostavba mohla začít.
Sotva co jsme do nových pokojů vpustili první hosty, začali cestující postupně přinášet zprávy o tom, že indiáni chtějí zpět dobýt svá území a plení osady a městečka jedna po druhém. Na jednu stranu jsem indiány chápal, na druhou litoval, protože bylo už nyní jasné, že nemají šanci, většina měst měla jakousi stálou jednotku ochránců a tu mělo i Hirakuru. Ale asi jsem se přepočítal, protože zanedlouho jsem slýchal zprávy čím dál tím drsnější a ze San Tofuga se prý hnala větší jednotka vojáků, která cestou sbírala všechny bojeschopné muže a hodlala se postavit útočícím indiánům na odpor a nadobro je zastavit. Jelikož já i José jsme byli bojeschopní, začali jsme uvažovat, že by nás možná taky chtěli naverbovat, a když už si vás vyberou, nemá cenu se bránit či utíkat, protože pak vás všichni považují za zbabělce a vojáci mají právo vás odpravit stejně jako ty indiány. A kdyby si nás nevybrali, chtěli jsme se přihlásit dobrovolně, život tu byl sice hezký, ale občas nám nějaké to dobrodružství chybělo.
Za pět dní jsme tedy hotel dočasně předali otci Elizabeth a vydali se asi s třísetčlenou armádou vojáků, dělníků, zlatokopů i pistolníků vstříc indiánským řadám.

O dva měsíce později...

Našel jsem Borneův deník a chtěl bych ho za něj ukončit. Bornea zezadu zastřelil nějaký indián, zemřel zřejmě hned na místě, ale hrozně mě to zasáhlo. První týdny jsem nevěděl, co dělat, když jsem se vrátil zpět do Hirakura, byl jsem vřele přivítán, ale Elizabeth neunesla zprávu o Borneově smrti a zhroutila se, o pár dní později mi řekla, že s Borneem čeká malého Jimmiho... že by ses zmínil Borneo? ... Hlavní ale je, že jsi Borneo zemřel v boji za vlast. Tři dny po tvé smrti se dala poslední přeživší skupinka indiánů na útěk a my vyhráli. Děkuji ti za všechno, za pomoc a za oporu, kterou jsi mi tenkrát poskytl, když mi zemřel otec. Děkuji ti jako svému nejlepšímu příteli a slibuji ti, že se postarám o Elizabeth i o malého Jimmyho, budu určitě skvělý strýc, i když ty bys byl ještě lepší táta.
Odpočívej v pokoji, tvůj José


Pod čarou: Trošičku nálada na povídkaření, námět od Ponyho. Díky moc :)

Svůj Bobouš
 


Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 21:50 | Reagovat

nemáš zač, Sumatro

2 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 21:50 | Reagovat

!

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 22:14 | Reagovat

[1]:[2]: Och, milý hochu, kdybys tak věděl, o kom tato povídka je. Všechny ty postavy (až na Číňana a jeho dcery) jsou skutečné... kamarádi, až na Josého bývalí kamarádi.

4 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 22:24 | Reagovat

tak mne to až tak nezajímá, Sumatro :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama