Lov na kameny

25. srpna 2014 v 20:54 | Bobouš |  Kreativnosti
Jako každý den jsem dopoledne vyrazila venčit našeho psa. Schylovalo se pomalu už ke konci prázdnin, a tak ranní klima nebylo tak úplně ideální na lehkou mikinu, tudíž jsem vyrazila až kolem jedenácté, kdy už slunko hřálo a zima mi byla jen, když zafoukal chladný vítr.
Naše cesta probíhala v poklidu. Pes si vedle mě, přede mnou či za mnou lhostejně ťapkal, očuchával kde jaký pahýl a každý třetí očurával. Já jsem se po dlouhé noci opět pustila do přemýšlení, po dlouhé době do hlasitého přemýšlení. Zkrátka jsem potřebovala slyšet svoje slova, abych si mohla potvrdit, že i ty hlouposti co ze mě lezou mají aspoň patu, když ne hlavu.


Došli jsme do půli naší vycházky, k velké hromadě vápna. Já si stále pod nos mlela své a při obcházení hromady vápna jsem se dívala pod nohy, abych si na kalhoty nenachytala nouzi a bodláky. Když tu mi hlavou prolétl pocit jménem *někdo tu je*. Okamžitě jsem zmlkla a zvedla hlavu. Můj pohled se střetnul s dost vysokým a hodně širokým asi pětatřicetiletým mužem, který byl zhruba deset metrů přede mnou skloněný nad hromadou vápna.
Nejdříve jsem se trochu zalekla, ale jen na vteřinku a ani jsem se nezastavila a pokračovala dál v hledání bezbodlákového průchodu trávou. Až když jsem procházela přímo kolem toho muže, teprve jsem ho pozdravila, po vesnicku, po vidlácku, nespolečensky, ale pozdravila. On mi oplatil stejnou stranou mince. Nejprve jsem zapochybovala, jestli nejít zas hned domů, ale chtěla jsem si na chvíli sednout do mého ďolíku a nadýchat se větříku přínášejícího podzim. A tak jsem tedy usedla zády k muži na můj flíček.
Asi po minutě ke mně muž přišel. Psisku se to nelíbilo a tak na něj začal štěkat.
"Nekousne mě?" zeptal se muž.
"Snad ne." povídám já a po chvilce překecávání psa se mi ho podařilo utišit a klidně usadit vedle mě.
"Prosím vás, nevíte co je tohle za kámen?" ptal se muž a rukou mi ukazoval kus vápence, zkamenělého vápna.
"To by měl bejt vápenec asi." říkám mu.
"Vážně? Není to pískovec?" ptal se dál.
"Pískovec? Nene, to opravdu ne." odmítám hned s úsměškem na tváři. Pískovec přece pozná každý, no ne?
"Ale je to křehký, a to je pískovec taky." namítal muž.
"Je to vápenec. Tahle hromada je tu minimálně 30 let a za tu dobu to zkamenělo." říkám já.
"Jo aha, tak to jo, to jo." přikyvoval hned muž.
"No a na co to potřebujete?" ptám se ho
"Do akvárka." odpovídá mi muž.
"Aha, no, tak to vám neporadím, rybičky jsem neměla. Co za kamení se jim dává fakt netuším." povídám mu.
"No, tak žula, pískovec a tak, tak právě se bojim, aby se tohle nerozpustilo." říká mi muž.
"Aha, tak uvidíte."
"Uvidím no, zkusím tu něco vzít a uvidím. Tak děkuju za radu a naschledanou." rozhoduje se muž a zdraví mě na rozloučenou.
"Naschle." říkám poslední slovo já a dál se věnuju psisku.
Drbu ho, nabádám ho k podávání pacek a chválím ho jak je dneska hodný. A po několika minutách vstávám ze země a vyrážím k domovu, zatímco nenápadně sleduji toho obrovského lovce kamenů.

Tento podivný "příběh" byl napsán dle skutečné události, pozměněno bylo opravdu jen minimum maličkostí.

Svůj Bobouš
 


Komentáře

1 Gil Gil | Web | 25. srpna 2014 v 21:12 | Reagovat

Četla jsem nahoře - Kouzelná země skřítků je báječná! ♥ :)))
Doufám že ten pán nevěnoval rybičkám ten vápenec mankote, nevím nevím, co by jim to udělalo :( :D

2 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:29 | Reagovat

[1]: Jojo, je bezvadná :)
Jako v rybách se nevyznám, tak fakt nevím, třeba to byl začínající chovatel :D

3 Gil Gil | Web | 25. srpna 2014 v 21:52 | Reagovat

[2]: ale tak nedaleko nás máme vápencový důl a rybám se tam líbí :) Ale když se tam moc skáče, ten vápenec hrozně kalí - bělá - vodu :D

4 Gil Gil | Web | 25. srpna 2014 v 21:53 | Reagovat

byl to důl a teď je z toho jezero :))

5 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:57 | Reagovat

[3]: [4]: Tak ono je to teď už zkamenělý a šedivý :D

6 Kika Kika | E-mail | Web | 30. září 2014 v 22:23 | Reagovat

Já bych se nějakého neznámého cizince bála a rozhodně neutěšovala psíka, aby na něj přestal štěkat :-)

Jinak zvláštní příhoda, taky se mi občas stává, že si něco říkám nahlas a najednou si všimnu, že jde blízko mě někdo, kdo by to mohl slyšet.. o.O.

7 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 1. října 2014 v 15:31 | Reagovat

[6]: Když on nevypadal nijak nebezpečně, jistý odstup si člověk dělá, ale tak. :D Nemám co ztratit. :D

8 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 21:11 | Reagovat

takže jste si nakonec vyměnili telefonní čísla a píšete si dodnes? :)

9 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 21:28 | Reagovat

[8]: Ani náhodou. :D

10 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 21:34 | Reagovat

a proč jste si přestali psát? to je škoda :(

11 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 22:08 | Reagovat

[10]: Co to meleš? Ani jsme si psát nezačali. :D

12 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 22:20 | Reagovat

to jste se scházali osobně? to musel být první dojem :) a jak to dopadlo s jeho akvárkem?

13 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 22:42 | Reagovat

[12]: Co to meleš? Setkala jsem se s oním akvaristou jedenkrát v životě.

14 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. února 2017 v 23:08 | Reagovat

on tě mohl naučit všechno a akvaristice a ty ses s ním už nesetkala? ty si šlapeš po štěstí, Sumatro :P

15 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 20. února 2017 v 17:45 | Reagovat

[14]: To je jako kdybys mi tvrdil, že mě můžeš naučit vše o matematice. Vzpamatuj se. Sice to asi myslíš s humorem, ale popravě, vtipné mi to už ani nepřijde.

16 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 20. února 2017 v 18:15 | Reagovat

těžko učit někoho, kdo se učit nechce :/ smutná pravda vzdělávání :(
těžko někoho naučíš, když ho naučit nechceš :/ smutná pravda učitelů :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama