K ničemu to nevede, stejně to nevyjde...

11. října 2014 v 0:27 | Bobouš |  Názory
Pořád, vždycky, každý den mi moje velká hlavinka s malým mozečkem nadělí neuvěřitelné množství plánů a představ. Ale popravdě, je to úplně k ničemu.

Když jsem byla mladší, tak od 10 let do 12 až 13 let, tak jsem si pořád plánovala budoucnost, na desítky, ne-li stovky možností. Souviselo to s tím, že jsem byla hodně uzavřená do sebe a neexistoval člověk, kterému bych jediný plán řekla, a pořád neexistuje, to období se bohužel, nebo naštěstí, projevilo i do budoucna, do teď a stále to nosím s sebou.
Došlo to až tak daleko, že jsem si vymyslela i psa, šarpeje, kterého jsem tenkrát chtěla a kterého jsem nikdy doopravdy neměla.


To už se ale trochu víc odchyluje od tématu. Zjistila jsem ale, že čím propracovanější ty plány byly, tím větší to pak byly i opaky, všechno se stalo přesně proti plánu. Ale hlavě neporučíš... musela jsem si začít zakazovat plánovat, ať už se jednalo o budoucnost blízkou či o tu dalekou (a tohle mi trochu připomíná časování anglických sloves... fuj). Bohužel moje hlava nebrala vlastní zákazy vážně, spíš hecovala samu sebe, nic nedodržela a velmi barvitě si dál představovala všechny své myšlenky, přání a naděje. A pak to moje hlava začala brát jako samozřejmost, co se vykreslilo v hlavě, to se zapsalo navždy, je to jako vzpomínky, jakoby se to všechno doopravdy stalo... přičemž se nestalo nic. Naštěstí si pořád ještě dokážu vzpomenout, co je pravda a co je "pravda".

Nevím, jak se to stalo, ale pak se to zlomilo a nic, od nějaké doby, a že si jako na potvoru nedokážu vybavit KDY?, ty plány do budoucna ustaly, neměly na tom zásluhu vlastní zákazy, prostě to najednou bylo pryč, a s tím i fantasie. To co jsem si už jednou vymyslela, zůstalo, co mělo přijít, už asi nikdy nepřijde. Proč? Nevím, dospěla jsem? Pokud jo, tak to bych se teď hned šla radši oběsit, protože můj aktuální stav neodpovídá mému vysněnému naplánovanému ideálu. Ale to je jedno, protože bujné představy, sny, plány a naděje utichly, vybouřili se na mě dost, taky z toho je teď dost zajímavý výsledek, kousek, co se jen tak nevidí. Na jednu stranu mě mrzí, že je to všechno pryč a moje hlava teď vlastně dokonce odmítá spolupráci při plánování a jednoduše rezignuje s prostým "se to nějak vyvrbí". Na stranu druhou jsem ráda, že už, jak se říká, nechodím s hlavou v oblacích - v rámci možností - protože bych byla barbar, kdybych najednou z ničeho nic začala tvrdit cosi o tom, že moje hlava chcípla.

Možná to zní jako již vcelku šťastný konec, ale není tomu tak. Moje (ne)plánování se projevilo i v souvislosti s blogem. Když jsem začínala, a že to už dva a půl roku bude, tak jsem snila o tom, jak budu slavná a známá blogerka, jak udělám přítrž všem blogerům a na svůj věk budu neuvěřitelně psychicky vyspělá, jak budou moje články propracované a jak je bude hltat každý bloger. Jenže jak jsem se zmínila už výše, propracovanost uškodila. Články jsem si zásadně plánovala při venčení psa, dokázala jsem si ho kompletně celý sestavit a hezky zformulovat, připravit jen k přepsání z hlavy a potom pustit do světa. Ale bohužel, když jsem zasedla ke klávesnici, všechno se vytratilo, všechno, co jsem chtěla původně napsat jsem obratem zavrhovala, protože mi to všechno přišlo už jednou řečené, nudné a neoriginální, protože to už bylo napsáno v mé hlavě...
Na této skutečnosti popravdě skončilo obrovské množství článků, a tak i má chuť blogovat a plánovat si blogovou kariéru pohasla. Přesto jsem si řekla, že se blogu budu držet dál, už jen pro své osobní účely. To mi svým způsobem nějak pomohlo se odtrhnout od plánování článků, snažím se teď už svůj život nežít jako zápis v jednom hustě popsaném tučném deníku, i když, pořád je někdy marná snaha, a tak to, co si předem naplánuju, se v tom článku už stejně nikdy neobjeví.

A co by jsem si z toho asi tak mohla vzít, jaké ponaučení z toho plyne? Že já nikdy nic nesmím plánovat, protože jsem z toho pak akorát zklamaná.

P.S. I přes to všechno si stejně pořád připadám (asi po sedmistechtřicetidevíti změnách) jako úplně stejná tuctová holka, pubertálně psychicky v zadnici, protože je teď přece hrozně v "módě" o sobě tohle tvrdit, stejně jako bylo nedávno hrozně oblíbené o sobě tvrdit, jak je každá holka originál a jak je každej něčím výjimečnej. Svům způsobem jsou pravdivé obě možnosti, ale já nejsem většina. Jsem originál, co má naplánovanou budoucnost, teď je psychicky v zadnici a jen čeká kvůli příkazu "se to nějak vyvrbí" ze své hlavy na to, až to přejde.

Buxus, Svůj Bobouš
 


Komentáře

1 sw sw | Web | 11. října 2014 v 8:26 | Reagovat

Tohle jsem si fakt ráda přečetla. Smysluplný článek s osobním pojetím mě přivedl na myšlenku, co se sebou do budoucna. Povedené! :-)

2 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 11. října 2014 v 10:20 | Reagovat

Máme toho spoustu společeného :) Já si zase kdysi vymyslela koně a hejno hus :D
A na plánování mám ten samý názor-co plánuješ-to se pokazí :D Vlastně máme ty TT články docela podobné, s tím rozdílem, že Ty ho máš takový vážnější ;)

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 11. října 2014 v 16:36 | Reagovat

[1]: Děkuji :), ale neplánuj, neplánuj, jinak to dopadne tak jak nechceš! (bych si minimálně říkala já)

[2]: Tak stádo koní a kočky atp. taky bylo v mé hlavě, ale nezačala jsem "kamarádkám" tvrdit, že mám doma stádo koní atp.
Vážnost (tj. rozpoložení) článku odpovídá náladě, nechtěla jsem psát něco přemíru vtipného, i když, taky tam vidím drobné náznaky nadsázky. :)

4 stuprum stuprum | Web | 11. října 2014 v 18:50 | Reagovat

Hlavně dělej, co tě těší. Dlouhodobě dělat nepříjemné věci nalomí i zatvrzelce. :)

5 Jay Jay | Web | 11. října 2014 v 19:37 | Reagovat

Na druhou stranu ale jen těžko lze přežívat úplně bez plánování. Minimálně krátkodobé plány zcela jistě máš ("zítra ráno vstanu", a ne že počkám, jak se to vyvrbí ;-) ), střednědobé určitě taky (třeba ta praxe v Německu)...
Nakonec podle komentáře, cos u mě zanechala, se nezdá, že bys svoji budoucnost ani trošku neplánovala ;-)

Rozumím tomu, že je hodně demotivující, když se plány nechtějí plnit. Otázkou pak je, jak moc reálně je schopný plánovat desetiletý člověk.

V části o vymýšlení článků v době, kdy je to nejméně vhodné, se docela poznávám :-D Já si tedy celé články nikdy neplánoval, ale útržky mě napadají neustále. Akorát že pak je buď zapomenu nebo si napodesáté řeknu, že to jsou stejně hrozné blbosti.

6 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 11. října 2014 v 20:25 | Reagovat

[4]: Kéž by to bylo tak jednoduché, ale snažím se. ;)

[5]: Každodenní vstávání se už nedá ani považovat za plán, to je prostý stereotyp, otázka každého dne. Co se třeba toho Německa týče, tak to dopadlo přesně jak uvádím v článku, naplánovala jsem si jak hladce proklouznu maturitou a teď to zas padlo... plánuju, ale čím víc, tím horší to je potom.

Věř, že v deseti letech je člověk schopný zrealizovat všechno. :D

7 Jay Jay | Web | 13. října 2014 v 2:31 | Reagovat

Aha. No vidíš, a mně zrovna to naplánovaný vstávání nevychází skoro nikdy (u mě o stereotyp rozhodně nejde), zatímco ty dlouhodobější plány mi vychází hodně :-) Taky holt záleží na tom, jak moc můžeš svoje naplánovaný věci sama ovlivnit. Většinou se nějaká cesta najde, akorát že je třeba pak složitější a člověku už nestojí za to. Plán (myšleno CÍL) je jedna věc, jak se k němu dostat je věc jiná, dalo by uvažovat i takto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama