Nejlepší přátelé

12. listopadu 2014 v 20:02 | Bobouš |  Zamyšlení
Už delší dobu plánuju, že něco o přátelství a tak obecně o přátelských vztazích a rádoby kamarádství napíšu, dneska mě k tomu přiměl (nedonutil, jen mě to zrovna u té příležitosti napadlo) jeden článek na Krásná.cz, ano, někdy tam nakouknu, když mě zaujme nějaký titulek článku. I když z toho článku většinou do svého skromného života nepřinesu vůbec nic nového nebo zajímavého. Ne, že by mě dneska zaujal, prostě mě to jen tak napadlo. Že když už, tak už.


Bylo tam psáno cosi o tom, že se holky vyplakávají na rameni své nejlepší kamarádky, že spolu zažívají zlé i dobré věci, zkrátka dobrodužství. A že i když se za dvacet let nebudou už třeba vídat, tak že ty všechny roky stály za to.

Na té poslední větě je něco pravdy, i když já třeba osobně bych o zopakování si nebo dokonce vzpomínání na šťastné chvile, ani moc nestála, někde níž vysvětlím proč. První věta má taky něco do sebe, ale neplatí to tak o mně, vymykám se normálu, a úzce to souvisí i s tou druhou větou. Je to propojené a o tom vlastně chci mluvit v tomto článku.

Začnu od svého nejútlejšího dětství, kdy jsem se začala začleňovat mezi své vrstevníky. (na dědině jsem byla sama)
Tudíž školkou, a to můžu vzít rovnou rychle, nepamatuju si, jestli jsem se s někým konkrétním kamarádila natolik, abych ho v té době považovala za nejlepšího kamaráda, byly tam děti, co pak se mnou byly ve škole, ale tenkrát se nedalo prostě mluvit o nejlepším kamarádovi. Bylo to možná něco jako kolektivní kamarádství, teoreticky tam nikdo nikoho moc neodsuzoval a nikdo neměl předsudky. Vlastně možná to byl jediný kolektiv, který mě nikdy neodsuzoval, a že až v pozdějších letech, to se týká už školy.

Tak tedy škola a kamarádění se s ostatními spolužáky.
Inu, v první třídě jsme se už začali dělit na skupinky, nepamatuju si moc, ke komu jsem patřila, asi k nikomu, jsem od přírody rozený přeběhlík. Ale hned první den mě posadili k jedné malé copaté holčičce, která jako já nesla mé jméno. První dny jsem si o ní nemyslela nic, ale pak mi začala vadit, štvát mě, dneska je to prkotina, ale tenkrát, prostě mě to štvalo, pastelky, o které jsem se pečlivě každý den doma starala, mi prostě nikdo brát nebude! Mezitím jsem začala navazovat jakési kamarádství s K., kterážto znala i mou jmenovkyni.
K. tenkrát vypadala jako kluk (ale to já ostatně taky :D), a tak nějak jsme si sedly. Ona se ukázala jako přirozený vůdce, jediný, kdo ji vůdcovstvím přebyl, byla ještě jedna má jmenovkyně. Tudíž jsme se zformovaly do dvou holčičích táborů. Tenkrát to prostě bylo jen takové..., prostě kamarádství.
Přišla třetí třída a původní třídy A a B se zpřeházely podle sportovních a nesportovních žáků (teď mi konečně došlo, jak to, že jsme ve třídě vlastně neměli žádné cvalíky a v béčku jich bylo požehnaně), áčko bylo samozřejmě sportovka. A i já mezi nimi. Zatímco moje první jmenovkyně ze zdravotních důvodů musela do béčka a druhá jmenovkyně se odstěhovala kamsi na Moravu.
Tady se to definitivně až do devítky rozdělilo na dvě holčičí skupiny, od sedmičky se pak obě ještě trochu rozdělily na další dvě, ale v rámci možností stále držely při sobě. Tudíž jsem skončila já, K., An. a Al. v jedné partě, přičemž v té době jsem za nejlepší kamarádku začala považovat K. Ona byla vůdce a já jen prostý poddaný. Ježíš, prostě kamarádky, určitě víte, jak to myslím.
Někde v páté třídě se K. a Al. pohádaly a nebavily se spolu. Jelikož jsem považovala za vůdce K., zůstávala jsem s ní a s An. Jenže to už nám bylo nějakých deset roků a i já s K. jsme se začaly pravidelně hádat, nejradši bych to řekla na plnou hubu, že kvůli p********, ale budu slušná, kvůli naprostým hloupostem. Snášela jsem to, občas jsme se pohádaly, pomlouvaly jsme se, i když K. pomlouvala víc mě. A to není tak, že se chci ve čtenářových, ano v tvých, očích nějak vyšvihávat, pouze je to prostý fakt. Dokázala proti mně poštvat celou třídu, když nad tím tak teď přemýšlím, nikdy po nikom tak moc celá třída nešla...
Věčné hádky mě po asi dvou třech letech přestaly bavit a já se postupně začala od K. stranit k Al., se kterou se mezitím K. jakžtakž usmířila. Tenkrát to K. hrozně vadilo, jak jsem si mohla dovolit jí takhle zradit? Prostě pomluvy, prostě malé holky.
Jelikož se tedy K., An. a Al. relativně snášely, i já jsem se zase začala vracet do původních kolejí. A co se nestalo? Z béčka se k nám přidala moje první jmenovkyně z první třídy. Tudíž nás bylo pět. Až do devítky jsme se nějak držely jako parta, akorát už jsem nebyla tolik "závislá" na K., ale víc jsem se kamarádila s Al.

No a co střední? K., Al. i An. šly na intr, reálná šance na setkání tedy byla jen o víkendech, a víte co? Mně to bylo jedno, já jsem se už kamarádit nechtěla, neříkám, že třeba s Al. bych si zas někdy ráda nepokecala (což se od té doby poštěstilo asi třikrát), ale s K. nebo s An. ani nějak nemám potřebu se bavit, protože vím, že by se zase jedna nebo druhá urazila a ta první nebo druhá by se k ní přidala.
V prváku jsem tedy nevěděla, koho můžu považovat za nejlepší kamarádku, které, jak někde hodně nahoře bylo řečeno, se můžu vyplakat na rameni a prožít spolu dobrodružství. Uvažovala jsem o T., o N., o Ter., o P1. i o P2. a v neposlední řadě o Malířce (ve dvou smyslech). Ale ani jednu jsem prostě neznala od mala, nebylo by to ono, nehledě na to, že všechny už svoje nejlepší kamarádky našly, já byla vždy jen jakýsi křen. Ale dneska se se všemi normálně kamarádím, jen je nepovažuju za ty "nej".
Pořád vám tu někdo schází, že? Z té naší základkové party? Samozřejmě, že má první jmenovkyně. S tou jedinou jsem se dál každý den vídala v autobuse, a bavila se s ní, dál kamarádila. Ve druháku pak přešla ze soukromé střední na tu naši, sice nemohla do stejné třídy, ale přešla, a tak jsme se začaly potkávat a vybavovat i na chodbách. Odcizování pastelek jsem jí už dávno odpustila, a i když se ona vždy začne čertit, když si na to mezi řečí vzpomenu, tak já se tomu už jen směju. :)
Ano, pochopili jste to správně, má první jmenovkyně je zároveň i mou nejlepší kamarádkou. Ale nikdy jsme si navzájem neplakaly na ramenou...

Ono celkově kamarádství s ní, je to zvláštní. Když někdo řekne, že tohle je jeho nejlepší kamarád, že spolu chodí na párty, ne výlety, po venku a tak, tak to jsou nejlepší kamarádi, ale my spolu jen chodíme do školy a naše konverzace se omezuje na dobu strávenou v autobuse a ve škole. Pak slavíme jen narozeniny a jednou jsme byly na koupališti a jednou na výletě. Ne že bych si nějak stěžovala, ale když se zamyslím, tak já nikdy vlastně nějak cíleně s nikým venku nechodila dělat hlouposti a tak, ale jen jsem byla doma a kamarádila se v rámci školního režimu.
Stejně tak se nebavíme o hodně věcech, prakticky řešíme jen školu a učitelky, a spolužáky ("pomlouváme"). Tabu témata vůbec třeba neřešíme, stejně tak kluky a další témata související s tímhle telecím obdobím.

Kolikrát by mě zajímalo, jak ona řeší takové ty krizové situace, komu to říká a tak. I když asi odpověď mám, se svou mamkou. Zatímco já jsem si pro to našla zcela univerzální řešení. Ovlivňuju lidi na internetu a kradu jim čas.

Doufám, že to nejsou moc velké žvásty, ono se horko těžko popisuje dlouhé životní období v jednom článku, ve dvou i ve třech. A ani to možná není moc pochopitelné.

Jen jsem tak nějak chtěla říct, že i když mám nejlepší kamarádku, stejně jí neříkám všechno a stejně v tomhle ohledu nikdo "nejlepší" není. Což je samozřejmě moje chyba.

Svůj Bobouš
 


Komentáře

1 Jay Jay | Web | 13. listopadu 2014 v 17:26 | Reagovat

Ty tvoje úvodníky, ty mě vždycky rozesmějou :-)
(stejně tak i představa dvou Boboušů, sedících v jedné lavici :-D )

Hezká a nečekaně podrobná úvaha o věcech, které jsou způlky závislé na náhodě, a přitom mohou být pro člověka moc důležité.

Podle mě není moc lidí, kteří by někdy našli opravdového přítele na život a na smrt.

Tvoje řešení mi připadá fajn, ale to asi záleží na povaze, někomu by naopak mohlo připadat zcela nedostatečné a divné.

V závěru píšeš, že je to tvoje "chyba". Možná je spíš otázkou, co je vlastně tvým přáním. Zda by to vůbec s někým jiným bylo odlišné a dokázala by ses s ním bavit o všem...

2 Leslie739 Leslie739 | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 18:35 | Reagovat

[1]: a já myslela, že se mi konečně povedl seriózní úvod... :D
(ona není Bobouš, ona je naprostej opak co já :D)

Jo, náhoda, to máš pravdu, stejně tak důležitost jejího rozuzlení.

V tom máš nejspíš taky pravdu, o to víc mě to štve.

Moje řešení není tak úplně fajn, jak bych si představovala, bohužel je to ale asi to jediné, na co se zmůžu a co je mi umožněno.

Mým přáním je buď jeden opravdový kamarád na život a na smrt, nebo banda lidí, která mezi sebou nemá žádné předsudky a všichni jsou pořád na všechny přívětiví.
Věřím tomu, že se dokážu bavit o všem, jde o to, abych našla člověka, jenž to taky dokáže.

3 Mental Princess Mental Princess | Web | 25. listopadu 2014 v 23:11 | Reagovat

Já na přátele měla spíš smůlu... bohužel

4 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 20:39 | Reagovat

[3]: Také to nepovažuji za příliš šťastné, ale neznám tvůj příběh, nemohu soudit...

5 Lucka Lucka | Web | 19. listopadu 2016 v 23:01 | Reagovat

Já mám na přátelé smůlu, moc mi to s nimi nevydrželo nebo aspoň nevím kde nastala ta chyba.

6 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 17:34 | Reagovat

[5]: Od vydání článku uplynuly dva roky a moje situace se nezměnila. Teď poznávám nové lidi na vysoké, ale nejlepší kamarádkou je stále má jmenovkyně.
Nevěš hlavu, vlastně to mám dost podobně, vždycky jsem byla třídní outsider, tudíž jsem vůbec mohla být ráda, když se se mnou někdo chtěl bavit. Ber to pozitivně, aspoň budeš samostatnější. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama