Obyčejně a fakticky

2. června 2015 v 22:40 | Bobouš |  Zápisky
Jelikož mi z nudy u zadku hoří pochodeň napuštěná dehtem a v koši se mi povaluje banánová slupka, za oknem zapadá slunce a v puse se mi míchají chutě utopenců s cibulí a chlebem, prvních letošních jahod s cukrem a pomerančovo grepovým džusem, tak je pravej čas zorganizovat to, co mě napadlo včera někdy touhle dobou.


1. Nejenže od svého narození vlastním, a stále s ním spím, růžového plyšového malého pejska jménem Růžováček, kterého mi přinesl táta hned po narození od Elišky Balzerové, které tenkrát táta s kolegy dělal kuchyň a jeho milí kolegové se zmínili, že je opět tatínkem, ale já i od svých šesti let ukládám každou noc svou hlavu na malý polštářek, který je vlastně plyšovou krávou a taktéž dostává svému jménu Kravída a dokonce od dvanácti let, kdy jsem dostala Želváka, tedy plyšovou želvu, s ním také spím. A jakoby to nestačilo, k osmnáctinám mi v posteli začíná zabírat prostor další chlupáč, jenž si už stihnul vysloužit jméno Tulík a je to plyšový a hřejivý medvěd, kterého mi dal přítel jako náhražku za jeho samotného v době jeho nepřítomnosti.

2. Požírám ovoce a zeleninu všeho druhu, jak ty exotické kousky, tak i ty místní. Ale olivy nejím a sušené datle jakbysmet, stejně tak sušená papája stojí za starou bačkoru a tudíž nevím, jestli by mi chutnala čerstvá. A i sušený banány jsou nepoživatelný pro můj apetit, zato ty neusušený jsou nejlepší se šlehačkou a pokapaný čokoládou. Ale ani avokádem se mi nikdo nezavděčí a až v osmnácti jsem zjistila jak chutná mango a ani na to už nemám vůbec žádnou chuť.

3. Už od svých asi devíti let jsem nenáviděla vaření a to z toho důvodu, že mě máma nutila o víkendových dopoledních společně vařit oběd a já nikdy nemohla dopoledne ven, abych si mohla hrát s klukama a stavět s nima bunkry, což považuji doteď jako nejútrpnější část svého dětství, protože kluci odpoledne ven nechodili. Jenže se poslední dobou děje to, že mě tak nějak baví koukat do receptů a zjišťuju, že by mě to vaření bavilo, kdyby mi do toho nikdo nekecal, což v našem baráku nejde.

4. Stále a neustále mě irituje, když mám od čehokoliv špinavé ruce a mám se dotknout jídla nebo čehokoliv jiného, co má přijít do pusy. Nenávidím špinavé ruce, ať už přijdu z města, z venku, od psa, od kotle, z motorky, z lesa, z hub, z uklízení, z tunelu, ze zelí, z jehličí nebo z pískoviště, to je jedno, vadí mi to a pořád si ty ruce myju, pořád, mnohokrát za den a vypatlám tím určitě víc vody než je zdrávo, takoví Afričané by na mě pohlíželi zřejmě s velkou nelibostí.

5. Všude, kdykoliv, kdekoliv se drbu, je to příšerný zlozvyk, jsem někde a mám najednou potřebu se drbat, tak se jdu drbat. Nejradši na zádech, na nose, v očích, na hlavě, na bříše, na nohou a div že ne na zadku. Zkrátka a dobře mě to baví, ani mě nemusí nic svědit, ale stejně se drbu. A zároveň mě to štve, jenže zbavte se závislosti.

6. Začínám si uvědomovat to napětí mezi babičkou a dědou, je to hrozný, protože oba musej mít poslední slovo a to mě štve, ač babička argumentuje rozumně, na dědovy řeči prostě nemá. Děda je v tomhle ohledu zkrátka neústupnej, až je to nepříjemný. Babičku mám radši, protože její hlas není ostrý jako břitva a říká mi míň věcí, který už dávno vím. Děda když mi něco říká, tak nic nedořekne úplně nebo to vysvětlí jen napůl, já z toho mám pak mylné domněnky a když řeknu dědovi, že mi tuhle něco řekl takhle, tak najednou to tak není, a to jen proto, že mi to neřekne celý, navíc jsem dneska zjistila, že začíná neslyšet. Což není zas tak špatný z ohledu hádek. Jakože dneska se s babičkou hádali tak moc, až jsem to už nevydržela a musela je napomenout slovy "Tak dost! Jste jako malý děti...", oba zmlkli, možná si až v tu chvíli uvědomili, že tam sedím i já. A mně se z toho najednou chtělo brečet, udržela jsem to sice, ale celá jsem se klepala zuřivostí a měla chuť na ty dva začít křičet. Moc mi to nepřidalo v tomhle mém krizovém období, kdy jen čekám na tu poslední kapku, abych se složila a pak mohla začít znovu. Čekám už asi dva měsíce a je to zničující.

7. Jelikož jsem už velká, plnoletá, dospělá holka a už mám skoro půlku autoškoly za sebou, a že parkování na všechny způsoby mi vůbec nejde, tak o mě všichni dostali ještě větší strach a složili se mi na motorkářskou bundu a rukavice. Teď si připadám jako královna silnic, neohrožená, ale přesto dost vyjukaná, protože jsem prostě zjistila, že já se na silnici bojím. A k tomu jsem navíc dostala dálkovej ovladač na vrata, což si říkám juchů, protože nebudu muset slézat z motorky. A k němu dva citróny.

Pochopili?

Svůj Bobouš
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama