Nikdo o to nestojí

24. března 2016 v 18:25 | Bobouš |  Názory
Abych pravdu řekla, mám toho nejlepšího skorotchána na světě, akorát sama nevím, jestli tohle tvrzení myslím ironicky. Dneska se řeší jen tchýně, o tchánech nepadne ani slovo, ale čím víc mě můj skorotchán překvapuje, tím víc si uvědomuju, že tyhle názory mi na netu chybí. Skorotchýni mám v pohodě, je stejně flegmatická jako můj táta, jenž je taky dost v pohodě. Jenže skorotchán je jako moje máma - náladovej cholerik vůbec ne v pohodě, ale zároveň dobře to myslící a snažící se o dobro... akorát si neuvědomuje, že to dobro páchá vcelku pandemický zlo.


Nejprve vám popíšu jeho zevnějšek, protože jsem si jistá, že do určité míry souvisí s jeho povahou... můj skorotchán je průměrné výšky, nadprůměrné váhy a odpovídajícím počtem a barvou vlasů k jeho věku. Milující pivo a dobré jídlo (nejpíš i krásné ženy, protože, ač si to jeho žena nejspíš moc nepřipouští, jeho žena je na svůj věk pořád velká kočka - a teď doufám, že si to má skorotchýně nikdy nepřečte, protože bych se propadla hanbou), dávající nechtěné dary, ale zároveň s tím očekává vaši pomocnou ruku v jeho šílených (tohle je bez nadsázky) plánech.

Zdá se to jako normální popis běžného otce od dětí, to asi ano, ale...

Neduh číslo jedna
Použiju výraz, který s oblibou používá můj přítel, tož tedy "hurá akce". Neznáte? Jste šťastní lidé. K příteli jezdím tak jednou do měsíce (obyčejně si ho vozím k sobě domů), ale když už tam jsem, vždy mě čeká něco neplánovaného. Aneb ráno se probudíte, skorotchán u oběda navrhne, že by se mohlo někam jet (i přes to, že máme s přítelem odpoledne vlastní program), buď o to přítel nemá zájem a tak jede skorotchán na ono místo sám, anebo se to příteli jen trošičku zalíbí a začne dlouhá diskuze o tom, jestli pojedem a nebo ne.
Diskuze graduje, padají ostřejší slova, všichni ke konci říkají, že na to teda kašlou a že nikam nepojedem (hodně mírně řečeno), když se nedokážem domluvit. Já si oddechnu a jdem s přítelem třeba do pokoje. Ale mému skorotchánovi to nedá a za pár minut přijde znovu s tím, že změnil své rozhodnutí a za pět minut vyrážíme. V tuhle chvíli mě polévá vlna adrenalinu a chuť po svém skorotchánovi skočit a vymlátit mu mozek z hlavy. Naštěstí jsem ale slušně vychovaná a jen po příteli hodím tázavý pohled. Po další hádce mezi otcem a synem a přihlíživším druhým synem je rozhodnuto. Odjíždíme hned teď!

Neduh číslo dvě
Ignorace, nezájem a "alergičnost". To se taky občas stane, že se přítel potřebuje domluvit se svým otcem na něčem důležitém (třeba kdy se pojede makat na chalupu). Devátá večerní právě odbyla a dvéře letí, přítel vchází do ložnice, svého otce ptající se. Otec ani hlavu neotočí a svému synovi odvětí: "Vypadni, jsem unavenej, nemám na tebe náladu.", a přitom by měl jednodušší, kdyby řekl jen: "Jedem zítra v devět."

Neduh číslo tři
Chalupa a skútry... co jsme se s přítelem poznali, všechno bylo v cajku, ale po čtvrt roce jsem se najednou dozvěděla, že můj skorotchán koupil chalupu v Lužických horách a že tam musí přítel jezdit a otci pomáhat. Ani by tak nic nebylo na té výpomoci, kdyby tuto koupi můj skorotchán oznámil aspoň své manželce a poradil se s rodinou, přece jen nemovitost je velká investice. Navíc, bylo to jako na potvoru, my spolu trávili víkendy a najednou by to nešlo. A tak se stalo, že jsem i já byla přemluvena na tu chalupu jet. První pocit z chalupy - troska. Neskutečnej bordel a příšerně zanedbaný prostředí, jen ta zahrada se měla čile k světu, možná proto, že to tam bylo jako v lese. Tož jsem z vozejku pomohla vyházet písek na vybetonování podlahy, s přítelem jsme rozmlátili starý ruský postele (držely jak buldok) a já tam navíc uklidila. A to je zatím všechno, k čemu jsem se odhodlala. Dál se tam nechystám vracet a doufám, že ani nebudu muset, teď se mi z toho skvěle vykecává kvůli maturitě.
A skútry, měsíc od pořízení chalupy počasí lákalo k jízdě na mém druhém miláčkovi a tak jsem na jeden víkend přijela k příteli na skútru. Půl roku na to zůstalo auto (to jediné ze tří, co bylo v garáži) venku před vraty. Něco mi na tom nehrálo... ale nakonec se hrálo pěkně zvesela, když v garáži byli čtyři skútry. Ano, můj skorotchán udělal z celé své rodiny nedobrovolné dárce orgánů. Tož nakonec jsme se s přítelem shodli, že skútr není špatná věc, protože žere míň paliva (otázkou ale je, zda-li pořizovací cena - zn. Honda - nebude vyšší než by byla vyšší spotřeba paliva u auta), jenže nastal takový malý, docela maličký problém, můj přítel a jeho maminka mají jen řidičák B, přítelův bratr v té době dokonce řidičák ani neměl (teď má taky jen B), a neomezenou motorku měl jen otec. Obecně je známo, že s řidičákem B můžete řídit motorku 125ku automat. Jenže takové potvůrky stály v té garáži jen dvě, ta třetí skorotchánova je třístovka a ta poslední stopadina. A teď babo raď, kdo jako na té stopadesátce bude jezdit, skorotchán? Těžko, když má svou třístovku.

Neduh číslo čtyři
Nechtěné dary. Moji rodiče byli na návštěvě u přítele pouze dvakrát, ale pokaždé jim můj skorotchán něco vnutil, poprvé to bylo máslo, podruhé hovězí maso, říkám vám, že rodiče mu čtvrt hodiny říkali, že nic nechtějí, stejně neodešli s prázdnou. Jeho dary jsou možná velkorysé, ale on tím zároveň očekává, že mu obdarovaná osoba vyjde vstříc, až bude potřeba.

Neduh číslo pět
Vysoká očekávání. Můj táta je truhlář a já ho za to nesmírně obdivuju a vážím si ho. A můj skorotchán chce po mém otci službičku a myslí si, že mu to můj táta udělá zadarmo, konkrétně jde o nové schody na chalupu - ty původní byly totiž shnilé. Můj táta dokáže vyrobit všechno, ale bez přesných rozměrů to prostě nejde (paskvily nedělá) a zároveň si vždy nechá zaplatit aspoň materiál, když už to dělá pro známé. Jenže můj skorotchán si myslí, že já mu ty schody změřím, nakreslím, předám mému tatínkovi a příště na skútru přivezu zbrusu nové schody. To se ale pěkně mýlí.

Neduh číslo šest
Nechápe pojem vlastnictví. To je zrovna aktuální problém. Přítel si koupil flašku Jägermeistera s dvouma panákama, že to teď o víkendu vezmeme ke kamarádovi na návštěvu. A co mi dneska přítel neřek... řekl mi, že jeho otec si Jägermeistera načal a začal z něho bez jakýchkoliv okolků upíjet. Nikdy bych si doma jen tak nevzala drahou věc (rohlík jo) a začala ji likvidovat, to je vrchol neslušnosti - nepořídila jsem si to sama, můžu na to akorát koukat. O to víc je to nevychovanost sama, když přítel svého otce upozorňoval, ať onu flašku nepije, že ji má na víkend na návštěvu.

Neduh číslo sedm
Chování před lidmi. A na závěr, nikdo by mi tohle nevěřil, kdyby se s ním setkal v restauraci u jednoho stolu nebo v obýváku u kafe, protože mezi lidmi se chová jako andílek a jako nesvatosvatější tvor téhle planety.

Všichni řeší ukecané tchýně, které se snaží změnit váš partnerský život a vychovávat vaše děti, ale já tu řeším omezování osobní svobody a duševní vydírání s prvky agrese.

Ale musím také přiznat, že kdyby si v některých situacích můj přítel dokázal stát za svým (těžko se odmlouvá rodičům), tak by to taky možná vypadalo jinak. A já si nic říct nedovolím, protože nechci bejt neslušná za arogantní krávu, co přišla jen vyžírat (ano, jsem si jistá, že přesně tohle pojmenování by mě neminulo), ač přítel je častěji u mě a ještě u sebe doma platí "nájem". A taky by se mě možná pokusil vydědit...

A taky mě irituje, jak se můj skorotchán chová ke mé skorotchýni. Jako k bezcennému psovi.

Váš nakvašený Bobouš, co má možná depku
 


Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 24. března 2016 v 18:39 | Reagovat

Tak aspoň že není taková i skorotchyně ...tuším, že se tam správně píše krátké y... :D

Tak přeji at s tímto příjemným člověkem strávíš co nejméně času :)

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 24. března 2016 v 20:01 | Reagovat

Moje tchyně je úžasná, sen všech žen, ale můj tchán?
Tak dobře, je to otec mého drahého, fajn :-)
Ale jinak...
Když jsem kdysi se svým drahým, ještě ve vší počestnosti, vyjela za město za kamarádkou, ptal se jeho táta, jestli jede se mnou. Tedy, on se ptal, jestli jede "s tou tlustou pí*ou". Ano, jel.
Ovšem potom, co jsem mu (pár let po onom výletu) porodila první vnouče, vzal mě tak nějak na milost.
Mimochodem, já od té doby přibrala :-)
Tenkrát jsem nějakých 65 kilo, teď o deset víc. Ovšem můj tchán měl a má pořád svých 120 :-)
Ale co, je mi fuk, co pro něj znamenám.
On je jen zploditel mého milého. Jeho otec a dost často i jeho odstrašující příklad.

3 in-theclouds in-theclouds | Web | 25. března 2016 v 9:45 | Reagovat

No, na dvojke som sa zasmiala :D Starší ľudia sú asi viac nervózni alebo čo.

4 jay jay | 25. března 2016 v 18:36 | Reagovat

Nezávidím ti a nevím, co s takovým člověkem. Pomůže snad jedině nechávat jeho chování klouzat po povrchu své duše tak, aby došlo k co nejmenším škodám - nezabývat se tím, nebo aspoň co nejméně. Bohužel, lidi po ...cítce předěláš jen těžko a po ...sátce už vůbec.

5 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 26. března 2016 v 8:53 | Reagovat

[1]: Já vím že to je s krátkým, ale v běžné konverzaci to řekneš s dlouhým.
Jinak ale děkuji :) snažím se o to. :)

[2]: Jsem ráda že nejsem jediná. Faktem je, že můj skorotchán si nedovolí být ke mně sprostý, ale věřím tomu, že kdybych na něj vystartovala, tak mě taky sežere.
Ale ještě mě děsí, že to bude děda mých dětí.

[3]: Mně spíš přijde, že je takovej už od přírody.

[4]: Děkuji za ujištění, že ho už vůbec nepředělám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama