K čemu jsme dospěli...

20. července 2016 v 20:50 | Bobouš |  Zápisky
... na třídním srazu?
V sobotu se nás ze základky sešlo nejvíc 12, a to je úspěch. Měli jsme se sejít v jedné hospodě, kde bychom poseděli, pokecali, popili a tak dále, kdyby ale organizátor srazu tu hospodu zamluvil a kdyby jim tam ten den taky zrovna šla elektrika. Tož pět lidí stepovalo před hospodou a čekalo, jestli se neobjeví někdo další. Po dvaceti minutách jsme to vzdali, na skupinu na FB napsali, že jdem do parku a sami se tam vydali se zastávkou ve večerce pro pár flašek něčeho alkoholickýho.


V parku jsme si sedli na lavičku a obrubník a kecali o všem možném. O škole, o nás, o politice, o šmejdech, o práci a o brigádách a tak dál, to znáte. Asi po necelé hodině se k nám připojili další tři spolužáci. O nějakou chvíli později jsme viděli, jak jeden spolužák venčí psa. O srazu nic nevěděl, protože na FB nechodí, ale přidal se k nám a my jsme mu samozřejmě udrbali psa. Zároveň přijel další spolužák a nakonec ještě poslední dva. Zhruba do desíti jsme seděli v tom parku a pořád kecali, pak nám už začínala být zima, tak někdo odešel a osm statečných zaplulo do jiné hospody ke stejnému stolu, u kterého jsme byli i naposledy.
Někdo si dal pizzu, já pizza chleba, spolužák dokonce salát (kulturista no). S jiným spolužákem jsme ale hodili řeč, ani nevím jak se k tomu tématu přišlo, ale spolužák si začal stěžovat, že máma ho doma pořád buzeruje, napomíná, říká, jak nic nedělá a neumí, ale když přijde návštěva, tak ho chválí, je hodná a tak, tož se nedivím, že ho to štvalo, jenže mi to někoho připomnělo, konkrétně mě a mou mámu, akorát s tím rozdílem, že ta mě buzeruje a ztrapňuje i před návštěvou. Tak jsme tam spekulovali, proč se to děje a že to je vlastně pěkně hnusný. Pak se to zamluvilo, ale já nad tím pořád přemýšlím, protože prostě, proč to ty mámy dělají?



... po přijetí na VŠ?
Předminulý týden mi přišlo rozhodnutí z Liberce, že mě berou. Mám samozřejmě radost, i když je samozřejmě škoda, že nevyšla zoorehabilitace, ale to se není čemu divit, s tím jsem víceméně počítala. Jenže nastal problém, já jdu do Liberce a přítel je přijat na lesárnu do Prahy, sice jen dálkově, ale stejně. Chtěl to víceméně jen vyzkoušet, s tím, že stejně asi pohoří na matice, ale zároveň mu teď došlo, že tam šel taky s tím, že bychom se učili spolu. A to padá.
Ale je tu další ale, od začátku našeho vztahu vím, že má rád historii světových válek a zejména techniku a zbraně, které se v té době používaly. Ten fakt umocnil ještě tím, že předminulý týden byl s rodinou ve Francii na dovolené, která se nesla v duchu "po stopách první a druhé světové války". A tak ho napadlo, že kdyby na lesárně matiku nedal, tak že by za rok zkusil historii v Liberci.


... po prvním cvaku závěrky?
Není to ani čtrnáct dní, co můj majetek nabyl zhodnocení. Pokud víte, co je závěrka, určitě jste pochopili, že onou novou, hmotnou a movitou věcí je zrcadlovka. Přála jsem si ji už několik let, paradoxně zhruba od té doby, co jsem poměrně závisle hrála Howrse a pokoušela se i o výtvarné ztvárnění koní. Jenže doteď jsem neměla tolik peněz a tak jsem si pořád nebyla jistá, jestli budu tolik fotit. Po maturitě mám ale dost volného času, který zatím pořád trávím dost bezúčelně, takže jsem se rozhodla si zrcadlo pořídit, odteď chci mít hezké fotky z dovolené, výletů a z běžných dní, když narazím na něco, co stojí za zvěčnění. Čert vem, že jdu na VŠ, ono bude stačit, když se odpoutám od počítače a zůstanu na něm viset tak půl hoďky denně (pokud nebudu mít na práci na něm něco důležitého), protože je to až neuvěřitelný, jak je ten den bez něj dlouhej.
Kdyby to někoho zajímalo, tak tu teď vedle mě dřepí Nikon D3300, objektiv mám základní širokoúhláč a tele do 200 mm. Popravdě jsem čekala, že ta dvoustovka umí přitáhnout víc, ale to je vlastně jedno. Se sousedem jsem se bavila, že on má sice třístovku, ale že mu ty fotky nepřijdou tak pěkný. Tak mi ji prý někdy půjčí. Ale já sama se teprve učím, všechno vhodně nastavit, aby to hezky vypadalo, nebylo to mázlý, tmavý nebo světlý a nebo aby to mělo pěknou kompozici. Pořád experimentuju, ale je to zábava. Baví mě to a z těch fotek mám radost. Je to o dost jiný kafe než kompakt nebo mobil. I když s nima jsem občas taky dokázala vyfotit něco hezkého.
Nejvíc mě baví fotit lidi, a to jsem doteď zastávala názor, že lidi fotky kazí, možná proto, že ti lidi vždy na fotkách vypadali tak divně. A taky se mi líbí, že u makra nemusím strkat foťák do květináče, ale můžu si pohodlně fotit z metru či dvou. Ono to pod metr stejně nezaostří.



... po otrkání se v práci?
Do práce lezu už skoro dva měsíce, je to děs, jak to letí. Ale začínám chápat, jak to ve skutečnosti chodí, jak si kdo hraje na to, co není, jak si celá fabrika hraje na to, co není. Nevím, jestli to je srandovní nebo smutné, když si to člověk uvědomí.
Co je ale taky faktem, že v práci člověk potkává lidi a navazuje s nimi jistý vztahy. Což o to, že ve volných chvílích kecám s kolegy, čistě přátelsky až kolegiálně. Ale taky tam jsou tři maňasové, co by si mě nejspíš nejradši přivlastnili. Jeden mi to řekl přímo nepřímo, že se mu líbím a další dva po mně pořád koukají a já po nich už hážu naštvané výrazy, protože mě to už štve. A jeden z nich mě jen tak z ničeho nic začal tykat a zdravit "ahoj". Což si ti chlapi neuvědomují, že ani ne dvacetiletá holka nebude mít zájem o chlapa, kterýmu táhne na čtyřicítku? Kort když se v práci promenádují v umouněné oranžové reflexní vestě.



Na ukázku v článku pár fotek, z kterých mám radost.


Bobouš, dnes jen Bobouš
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama