Blití? Není zbytí...

8. srpna 2016 v 19:09 | Bobouš |  Zápisky
Možná se vám zdá název poněkud nechutný, ale věřte, že to je pouze slabý odvar z toho, co skrývá samotný název. Stalo se to někde minulý víkend, že jsme se jakoby náhodou ocitli na pouti (ve skutečnosti jsme se na pouť chystali a ještě k tomu dostali od babičky pozvání na oběd). Výprava se skládala ze čtyř odvážlivců a Alberta, krom Alberta a mě samozřejmě nesměl chybět můj drahý přítel, můj milovaný nejlepší bratříček a jeho šikovná přítelkyně, má nastávající švagrová.


Z domova jsme odjeli někde kolem desáté dopolední, přičemž já seděla za volantem, to proto, abych potrénovala řízení tohoto auta, se kterým jedeme do Chorvatska. Auto jsme nechali u babičky a přes lesopark se vydali k zámku, u něhož celá pouť probíhala.
Ze začátku jsme míjeli jen stánky řemeslníků a cukrovinkářů, a mimochodem stánek s trdelníkem, což o to, každý jistě trdelník znáte, ale tento stánek byl výjimečný - a promiňte mi tu reklamu, ale dobré podnikatele ráda podpořím - jmenoval se Trdlokafé, tedy ano, nenabízel jen trdelníky, ale i kávu. To nejdůležitější ale teprve přichází - trdelníky, které prodávali, měli jednou tak velké než obvykle vídáme na různých jarmarcích a to za pouhých 50 Kč. A navíc výborně chutnaly. Samozřejmě jsem se pak doma pídila na internetu, co je to zač a kde se tu vzali. Seriózní podnik člověk pozná už jen z toho, že mají naprosto primitivní webovky, ve kterých je jednoduše řečeno naprosto všechno, po čem se zákazník pídí. A Brňákům momentálně závidím, protože mají v Brně stabilní stánky. Rozhodně Trdlokafé doporučuji.

Ale abych se vrátila zpět k naší výpravě. Po pár desítkách krocích jsme spatřili první atrakce, které jsou prakticky pořád stejné a určitě nebyly o nic výjimečnější než atrakce na vaší pouti. Stejně vždy vyhledávám jenom autodrom a ten je všude, bohužel, letos jsme si to chtěli fakt užít a rozšoupnout se, takže mi tam třeba chyběl velký řetízák, jenž tam vloni byl, a to dokonce takový, který ještě vyjíždí do výšky.
Prošli jsme si celou pouť, abychom zjistili, kde jaké atrakce jsou a na co půjdeme a pak zamířili k autodromu. Nezbývalo tedy nic jiného, než se během velmi krátké tříminutové jízdy kosit hlava nehlava (modřinu na koleni mám ještě 10 dní po pouti). Jak bláhoví jsme ale byli, když jsme si mysleli, že tam moc lidí není a že na place budeme takřka sami, během dvou minut byla všechna autíčka obsazená, bohužel, no, stejně jsme se mydlili. A já si samozřejmě nemohla odpustit svou tradiční jízdu pozpátku a do protisměru... lidi mě musí zbožňovat.

Po autodromu jsme se rozhodovali, zda-li jít na kyvadlo (Extreme) a nebo na K2, která na této pouti ještě nikdy nebyla (zřejmě náhrada za řetízák). Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme na kyvydlo, ale až za rok, takže jsme ve skutečnosti šli na K2. Víceméně proto, že já a brácha jsme už na kyvadle byli a tenkrát se z toho bráška málem pozvracel. Věci jsme si uschovali u obsluhy a šli na věc. Bráška s přítelkyní nastoupili jako první, tudíž měli chvilku rozhled na město, než jsme nastoupili my - tedy já a přítel, Albert už nastoupil s bráchou a byl nahoře.
Vyděsilo mě, když obsluhující pán zacvakl sedačku pásem z auta, v tu chvíli jsem si fakt říkala "to jako vážně?". Ale nakonec to tam prý bylo jen na okrasu. Jen aby.
A pak to začlo, ani jsme nestačili vystoupat nahoru a rozhlédnout se po mé vlasti, a už jsme se točili nechutnou rychlostí nahoru a dolů, zpočátku jsem kvičela jak podsvinče a pak jsem upadla do jakési letargie a se zavřenýma očima tiše trpěla a snášela houpavé pohyby, volné pády a podobně. Pak jsem si ale řekla, že jsem si to přišla užít, a tak ten žaludek prostě udržím. A začala jsem řvát znova. Nikdy nezapomenu na ty dva vysmátý mladíky, co se na mě celou dobu dívali, jak tam ječím, když letím dolů.
Začalo to zpomalovat a já začala jásat - už je konec. Ale byl to totální podraz, protože nás akorát chtěli začít točit na druhou stranu, takže ještě horší než před chvílí. No, ječela jsem až do konce a většinou se zavřenýma očima. Jednou jsem si je dovolila otevřít a před očima se mi zjevilo naše město vzhůru nohama, pohled krásný, kéž by ale trval třeba 10 vteřin a ne 10 setin vteřiny. Celý proces měl trvat 2 minuty, přišlo mi to ale jako minut deset, inu, zase jsme slezli jako první a postřehli jsme rozhovor obsluhy, že se někdo poblil, já to nebyla, přítel taky ne, takže to musel být někdo z těch dvou nahoře. Během chvilky se mi potvrdila domněnka, že brácha to prostě nedal. Pozvracená brada, tričko i kraťasy, no ty pohledy lidí stály fakt za to. :D Brášku jsme odvedli do křoví a skočili pro vodu, aby si vypláchl ústa. Pro bráchu pouť skončila a pro jeho přítelkyni také, takže se vydali zpět k babičce, Alberta samozřejmě ponechali na pouti.

S přítelem jsem šla ještě na lavici (hrozně dlouho ji chci vyzkoušet, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala). Tam jsem potkala parťáka z práce, takže mě pánové obklopili z obou stran, až jsem si blbě připadala. Inu, bylo to podstatně mírnější, ale vzhledem k tomu, že jsme byli načatí z K2, tak i obyčejná lavice byla vcelku záhul, po prvním přehoupnutí jsme si přáli vystoupit, ale trpěli jsme tam snad ještě dýl jak na K2. Rozhodně nám to stačilo.
Přítel si šel zklidnit žaludek na střelnici a vystřelil mi hrající žirafu, která je hrozně roztomilá a je to konečně plyšák, který nehraje "I love you.", ale dělá skutečně zvuk daného zvířete. Víte jak dělá žirafa? Já jo! :D

Na závěr jsme si šli koupit něco na zub, já po dlouhé době turecký med a již zmiňovaný trdelník. Přítel tradičně pendreky a též trdelník. A pak jsme vyrazili k babičce na oběd, kde už bráška spokojeně chrupkal na gauči. :)

Nadšený Bobouš

P.S. Pokud jste nepochopili, kdo je Albert, teda vlastně co to je - Albert vzniká při mořské nemoci, když se ohýbáte přes palubu lodi a obsah vašeho žaludku (tedy Albert) proudí do moře... fujky co?
 


Komentáře

1 jay jay | 11. srpna 2016 v 12:47 | Reagovat

:-D
A litoval toho bratr, nebo je na takové pouťové zážitky zvyklý?

2 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 11. srpna 2016 v 22:43 | Reagovat

[1]: No zvyklý, před pár lety se málem poblil na tom kyvadle - rozuměj, poblil se potom do křoví - ale tam ani nebylo tolik lidí. Spíš jsme pak přemýšleli, koho vlastně napadlo, že na tu K2 půjdem. Mám pocit, že jsem to zosnovala já. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama