Kost a Plakánek

13. září 2016 v 19:04 | Bobouš |  Zápisky
Přítel onehdy nadhodil, že bychom si mohli udělat výlet na hrad Kost, já souhlasila, slovo dalo slovo, neuběhl ani týden a my už seděli na skútrech vstříc cestě na Kost. On je obyčejně trochu problém, něco naplánovat a uskutečnit, protože jsme na to nějací líní, i když máme paradoxně Český ráj vedle baráku.


Například od jara plánujeme výlet na Bezděz (i když jsem kdysi řekla, že na ten Běsděs už nikdy nepolezu), stejně tak jsme chtěli do údolí Peklo (když už jsme si to naplánovali, tak pršelo, takže jsme jeli do Babylonu), a nebo do zoo v Liberci, v Chlebech (i když jsem v obou byla) a nebo do zooparku Doksy (hlavně že Doskama projíždíme docela často). Takže určitě chápete, jak úspěšní v tom našem výletování jsme. Na příští rok jsme si naplánovali Trosky a já chci navíc ještě Humprecht a vyjížďku na koních - tu chci udělat jako takové malé překvápko. :)

Ale výlet na Kost se nám extrémně podařil, nikam jsme nespěchali a bylo krásné počasí - možná až moc. Koukli jsme na internet a rozhodli se, že si vybereme druhý okruh prohlídky, ani jeden z nás totiž nechtěl poslouchat historii a životopisy dávných majitelů hradu.

Vyrazili jsme lehce po druhé hodině, v neděli, jen v mikinách. Na Kosti jsme nechali skútry na parkovišti za 10 Kč jeden, což je super cena. Obešli jsme hrad ze spodu, kolem rytířského kolbiště, kde zrovna probíhala hra, chvilku jsme nakukovali škvírami v plotě na dění uvnitř, kde se hádali nějací rytíři, ale jelikož jsme nevědeli o co jde, šli jsme na kasu. Na informační tabuli bylo, že zrovna ve tři hodiny začíná prohlídka druhého okruhu a jelikož bylo třičtvrtě, neváhali jsme. Já ještě stihla využít studentskou slevu. :)


Nikde jsme se už netoulali a rovnou šli ke vstupní bráně do hradu. Byli jsme tam první, ale během pár minut přišly další dva mladé páry, z nichž jeden měl po ruce taky zrcadlovku. Průvodkyně přišla na čas a už od začátku působila moc sympaticky - stěžovala si na to vedro jako člověk. :D Já jsem se jí samozřejmě zeptala, jestli se může fotit nebo ne. Řekla mi, že v exteriéru ano, ale v interiéru ne. Jediná fotka, kterou dovoluje uvnitř je ta, pokud se někdo odváží vlézt na pranýř. :D Prohlídka tedy mohla začít.



Naše skromná skupinka se tedy vydala po stopách historie. Jak se hrad postupně měnil a přistavoval, že bílá věž je vlastně lichoběžník s 3 metry tlustými stěnami, aby po ní kameny z katapultu sklouzávaly do stran, že hrad je flekatý kvůli chybě stavařů, že v tom kočáře na dvoře se poslední majitelka před zestátněním vezla na svatbu (vyžádali jsme si otevření a vypadá to v něm hrozně - na svatbu bych se v tom dneska vézt nechtěla). Samozřejmě jsme navštívili mučírnu, kde si přítel vlezl na pranýř a průvodkyně ho sekýrovala za to, že se z něj snažil vykroutit a taky černou kuchyni, kterou si jako jedinou z mých mladých let pamatuju. A taky mám dojem, že si i pamatuju rybník Labuťák, co byl dole pod hradem, ale už ho zasypali.


Po prohlídce jsme se šli podívat na jediné místo, odkud jsou vidět všechny čtyři rohy bílé věže a ono fakt jsou vidět, kdo by to byl řekl. Přítel si šel ještě vystřelit z kuše a pak jsme si šli na chvilku sednout na nějaký dlabanec. Já si dala kosteckou paštiku, kterou jsem tam měla už před čtyřmi lety a moc mi chutnala. Tentokrát už to nebylo tak vymakané, ale pořád dost dobré. :) Zároveň mě potěšila vcelku příznivá cena rozlévaného džusu, takže ani jemu jsem neodolala, přítel si dal pro změnu klobásu a pivo.


Pak jsme se vydali vstříc údolí Plakánek. Já už tam byla třikrát, poprvé a podruhé, když mi bylo asi 12 a to jednou ve dne a hned na to podruhé v noci a bez baterky, aneb když vedoucí tábora je takovej borec, že si na poslední prázdninovej víkend pozve všechny táborníky k sobě na chatu a udělá jim společný zakončení prázdnin, a pak asi o rok o dva později s turistickým kroužkem.


Pokaždé, když jsem tamtudy šla, tak mi přišlo, že jsem tam vlastně poprvé, pořád je co obdivovat, pořád je na co se dívat, skály, stromy, pěšina vinoucí se kolem rybníka nebo potůček tekoucí přes cestu. Ale změnilo se to tam, trochu ano. Možná i pro to, že už jsme dospěli. Tenkrát, jak jsme šli v noci, jsem si odtamtud přinesla naprosto promočené boty a pak, jak jsem tam byla s kroužkem, jsem si přinesla první dravčí pero, které započalo mou sběratelkou tradici. Letos jsem si přinesla "jen" fotky a společný zážitek s přítelem.



Došli jsme až do Vesce, kde jsme otevřeli diskusi o tom, že je to naprosto typická Vesnice s velkým V. Rybníček, hasičská zbrojnice, všude po návsi tráva a stromy, roubenky a malé chaloupky se štítem do ulice, tu atmošku ještě upevňovalo zapadající letní slunce, co víc si přát. A já samozřejmě poznala Fáfovu chalupu, na kterou nás tenkrát pozval. Takový místo se nezapomíná.



Zpátky jsme se vydali už po silnici, zajednak je to mírně kratší, za druhé jsem příteli chtěla ukázat Semtinskou lípu. Cestou jsme ještě šli kolem malebného rybníčku (ano, chci si zahrát na básníka), na který jsem už zapomněla, ale přišlo mi, že se u něj natáčela scéna z Chalupářů, nevím, pídit se nebudu.


Po čem jsem se ale doma nakonec pídila, byla samotná lípa. Před lety tam totiž byl ještě pařez a kusy kmenů kolem něj, ohraničené plůtkem. Dnes jsme tam nalezli jen mladou, sotva metr a půl vysokou lípu na místě lípy původní. Pro mě to byla vcelku zrada. Na internetu jsem se pak dozvěděla, že v roce 2012 ji někdo podpálil a lípa musela být kvůli uhašení rozřezána a zlikvidována. Ten majestátný památný strom, můj první památný strom, tam už dnes není. Bohužel. Pamatuju si i tabulku s údaji o ní, 300 let, 8 metrů v obvodu, 35 metrů vysoká... představte si to, muselo to být něco ohromného, samotná bílá věž na Kosti má 35 metrů.


Pak jsme se už jen vrátili na parkoviště a jeli domů.

Bobouš
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama