Příjezd, důchodci a zlej pocit - den druhý

10. září 2016 v 17:32 | Bobouš |  Zápisky
Těsně před hranicí se Slovinskem jsem usedla za volant modré Octavie a "šlápla" na plyn. Jsem řidič, co si prostě nedovolí jet rychle nebo nevjede do druhýho pruhu, pokud za sebou nemá aspoň 100 metrů mezeru, takže druhá část výpravy nám směle ujížděla, bylo mi to jedno, zároveň jsem totiž věděla, že mám pod kapotou 150 koní a když na to šlápnu, tak tu Fabii hravě dojedu, navíc, když má tak charakteristická zadní světla, tak ji i na dálku poznám.


Volant jsem opustila až před hranicemi s Chorvatskem, kdy mě vystřídal náš kámoš a já mu jen navigovala (dohlížela, aby neusnul). Cesta do Vrsaru pak už byla jen směšným úsekem. Navíc se nám podařilo přemluvit tchána, abychom nečekali v lese pár kilometrů u města, ale rovnou na parkovišti ve městě, takže jsme obě auta kolem třičtvrtě na šest zakempili na parkoviště u hřbitova vedle zachovalé Felicie.

Tchán usnul, jeho syn taky, naštěstí ve Fabii, přítel s kamarádem a jeho přítelkyní se vydali na procházku městem, protože se jim spát nechtělo. Já zůstala v autě, že se chci prospat, ani jsem se nešla podívat na moře. Jen co byl čistý vzduch, zažila jsem strašný nával emocí a nevěděla co, prostě depka z ničeho nic, sváděla jsem to sice na únavu a nevyspalost, ale beztak v tom vězelo něco jiného. Nevěděla jsem, co si počít, vyčítala jsem všechno a nic, sobě i ostatním, usnout se mi absolutně nedařilo. A tak jsem kolem půl sedmé vylezla z auta, zamkla a šla se po pár letech opět mrknout na tu slanou louži.

Nejbližší vodní hladina byla na psí pláži, což mi nějakým způsobem markantně zvedlo náladu, můžou se tu koupat hafani. Chvíli jsem stála na břehu a vyhřívala se na vycházejícím slunci. A to jsem na sobě měla i bundu. Rozhodla jsem se, že půjdu na průzkum, takže jsem zamířila do města. Jelikož jsem ale nevěděla, co mě v něm čeká, zvolila jsem jednodušší variantu - prozkoumat kemp, který sám o sobě zabírá třetinu Vrsaru.


Kempem jsem prošla až na pláž a zhrozila se - tohle je pláž? "Molo" táhnoucí se podél pobřeží, kameny a beton? Schody do moře? Vážně? Proč já? Už jsem věšela hlavu a vymýšlela jsem teorie, jak tohle dopadne. Šla jsem tedy podél břehu, jakoby směrem k autu (všimla jsem si totiž, na té psí pláži, že tam je do kempu díra v plotě), došla jsem skoro až na konec, kde naštěstí byla kamínková pláž, díky bohu. Pak jsem se zase otočila s tím, že prozkoumám druhou půlku kempu, ale už v dálce jsem viděla procházející se část naší výpravy, takže jsem se spíš vydala k nim.

Spolu jsme pak šli k autům a nevěděli do čeho píchnout, kluci si začali kopat, já po chvíli vytáhla foťák. Ale fotku spícího tchána si nechám pro sebe. :D Jak jsme tam tak čekali, tepla přibývalo, lidí také a i Felicie vedle nás se začala probouzet, nakonec se z ní a ze stanu před ní vyklubali čtyři důchodci, kteří nám oživili celou dovolenou.

Už na parkovišti mě oslovila starší paní, kolem 80 let, pod jakou jsme tu cestovkou a odkud jsme, zcela běžná konverzace mezi čecháčky. Ale je tu jedno velké ale, před desátou se Felicie dala do pohybu, slyšet bylo řvoucí plyn a žádnou spojku, asi až po 20 vteřinách začala Felicie pomaličku couvat, stejný proces následoval i při rozjezdu vpřed. A pak jsme zhruba 2 minuty sledovali přesun oné Felicie ke kempu - zhruba 200 metrů.


Šli jsme si ještě smočit nohy do moře - na tu kamínkovou pláž a pak jsme jeli do kempu. Co mě vyděsilo, tak ty šíleně prudké silnice, já bych tam neřídila. Prozatím jsme zaparkovali před jedním stanem od Victorie a čekali jsme na delegátku, až nám ukáže naše stany. Asi po půl hodině jsme dostali čísla stanů a mohli jsme si přejet. Přítel nastartoval motor, šlápl na plyn (protože jsme měli jet do kopce) a auto se vydalo směrem vzad přímo do stanu. Ne, nezbourali jsme ho, ale bylo to tak tak, zapomněli jsme totiž, že máme zařazenou zpátečku. První den a už jsme mohli mít průšvih.

Přejeli jsme ke stanům a veškerá naše zavazadla vynosili do stanů. Naštvala mě další věc, měli jsme stan s tchánem, i když všichni předtím říkali, že budem ve stanu s kámošem a jeho přítelkyní. Nevadilo mi to ani tak kvůli tomu chrápání, ale kvůli soukromí, to se mám jako převlíkat v přítomnosti tchána nebo co? Nakonec to tak hrozný nebylo, ale v tu chvíli jsem fakt zuřila, takhle se dodržuje slovo...

Nějak se mi povedlo obsadit poličku nejvýš (ještě abych se se svou výškou ohýbala a lezla po čtyřech pro věci ne?) a narvat do ní všechny svoje věci, zrcadlovka zůstala v autě a klíče od auta dostaly svou spešl skrýš.

Do akce se ale vložili důchodci z parkoviště. Pán (jediný řidič) se pokoušel zaparkovat Felicii u stanu, bohužel mu to nešlo a ta spojka tomu rozhodně nepřidávala. Tchán se vložil do akce a starého pána z auta "vykázal". Na jeho místo si sedl náš kámoš a jakýmsi podivným způsobem zaparkoval, pak nám řekl, že ta spojka tam zabírá až hodně nahoře, takže je prakticky na odpis. Za 15 minut si důchodci svou Felicii pro jistotu znovu přeparkovali o 5 metrů blíž ke stanu.

Rozhodlo se, že si půjdem zahrát beach volejbal. Mně se samozřejmě nechtělo (náladu jsem kazila, co to šlo, ani nevím proč), nejen pro to, že beach volejbal nemusím kvůli tomu, že se člověk nemůže rozeběhnout, odrazit a tak, ale byla jsem unavená a vážně jsem s ostatními nesdílela radost a nadšení z příjezdu a tamějšího prostředí.

Přítel mou náladu pochopil okamžitě a snažil se mě povzbudit ke hře, ale v jeho hlase bylo slyšet, že ho štvu, nebylo divu, chápala jsem ho, ale opět mě zavalily emoce a ne a ne mě pustit. Vydrželi jsme tam asi 20 minut a radši jsme se pak šli najíst. Zapluli jsme do Rotundy, někdo si dal pizzu, někdo sendvič a já jenom pití, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a zatímco ostatní se spokojeně ládovali, já tam pomalu usínala. Ještě jsme se šli projít do turistické části města a mě zajímala hlavně pekárna, abych si ráno mohla dojít pro pečivo ke snídani.

Vrátili jsme se do stanu a rozhodli se, že půjdem na šlapadlo - prý je to strašná zábava a určitě to bude super. Ehm ehm. Opět jsem zabodovala, vůbec mi to super nepřišlo. Nalodili jsme se, sedli si a vypluli a... dál nic, krom toho, že si oni dali brko, já s nima totiž tuhle aktivitu nesdílím. Dopluli jsme někam, byly vlny a foukalo, takže jediná zábava spočívala ve vyvažování, abychom se nepřevrhli. Prý, že se půjdem vykoupat. Všichni až na mě do vody šli, proč né já? Foukalo, takže když bych z vody vylezla, byla by mi zima, která mi byla i tak bez vykoupání. Hodina naštěstí utekla celkem rychle, takže jsme pak vylezli a to už jsem se já chtěla vykoupat.

Šla jsem a přítel šel se mnou, pro změnu se nechtělo koupat ostatním, ale byli jsme tam asi jen pět minut, takže snad dobrý. Zamířili jsme do stanu, mohlo být kolem páté, a já už začínala mít hlad. Vzala jsem si věci do sprchy a šla ze sebe smýt prach a pot z cesty a nově i slanou vodu. Ostatní učinili to samé.

Ke stanu jsem samozřejmě dorazila jako poslední, protože já se vždy sprchuju hrozně dlouho. Vzala jsem si peníze a rovnou se vydala do grilu Vala pro hamburger za 25 kun, ostatní si sedli ke kartám a hráli zmatený prší. Když jsem se ale po půl hodině vrátila s hambáčem ke stanu, všichni vytuhli a spokojeně si chrupkali v postelích. Vzpomněla jsem si na jejich silácké řeči o tom, jak budou kalit až do večera. Snědla jsem si svůj hamburger, který byl moc dobrý a šla si vyčistit zuby. A pak jsem rovnou zaplula do postele. Před sedmou odpolední.

Druhý den pro mě tedy skončil vydatným spánkem.

Bobouš
 


Komentáře

1 Karol Dee Karol Dee | E-mail | Web | 10. září 2016 v 19:14 | Reagovat

Woow, psí pláž! Na takové místo pojedu taky, jen co si pořídím plánovaný psinec.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. září 2016 v 20:48 | Reagovat

No, to jsem zvědavá, čím vás ti důchodci obveselovali.

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 10. září 2016 v 21:24 | Reagovat

[1]: Bohužel jsem ji nevyfotila, ale bylo to první místo, které jsem viděla a bylo hezké a i během té chvilky, co jsem tam stála tam přišla paní s pejskem a nechala ho vykoupat. :) A přitom i v kempu bylo na některých plážích povoleno koupání psů, ale pouze od 20:00 do 6:00 ráno. Připadalo mi to strašně super a je i fakt, že tam bylo strašně moc pejskařů. :)

[2]: Jednou jim budu muset věnovat speciální článek. :D Všechno spočívalo v tom, že v jejich věku bylo až nebezpečné se vydávat v rozbitém autě takovou dálku. Kdyby jeli autobusem, zřejmě by o nich nepadla ani zmínka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama