Lodí do Rovinje - den pátý

4. ledna 2017 v 21:26 | Bobouš |  Zápisky
Víkend utekl jako voda a už tu bylo úterý. Moje nálada se značně zlepšila a byla jsem ochotnější vůči všem nápadům, které vyplodili mí spoludovolenkáři. Jelikož jsme si ten výlet už zaplatili, nezbývalo nic jiného, než s ním počítat a přizpůsobit tak program dne.

Ráno pro mě bylo stejné, jako ta předchozí. Vstávala jsem kolem sedmé, tchán už mi uvařil vodu na čaj (byli jsme jediní, kdo si ráno něco vařil). K čaji jsem si tradičně dala chorvatský chléb s domácí jahodovou marmeládou. Tchán se pro změnu ládoval chorvatským jogurtem přímo z půlkilového kyblíku (ten metrák se musí něčím nakrmit). A neustále mi nabízel jakýsi chorvatský salám - děkuji nechci.

Vylezli i všichni ostatní a zatímco oni si šli zahrát volejbal, Bobouš šel umýt nádobí (na pořádek si zkrátka potrpím). Pak jsme se šli ještě na chvilku vykoupat a už už jsme zas běželi zpátky, abychom se dali do kupy a v půl dvanácté byli připravení k odchodu do přístavu. Delegátka nás začala svolávat už pět minut předem, já popadla jen brašnu se zrcadlovkou a zabarikádovala stan, důchodci mezitím panikařili, protože nestíhali. Vždycky se někdo najde. Sešlo se nás docela dost, možná přes dvacet, a mohli jsme vyrazit.

V přístavu nějakýho "soukromníka" (pochází ze slova idiotes) napadlo, že si ještě dáme zmrzlinu. Byl to zatraceně špatnej nápad. Bylo vedro, že by i kaktus chcíp a navíc na lodi se nedalo ani kde sednout, tedy to znamenalo, že zmrzlina mi tekla po rukách, protože rozmočila kornoutek, a navíc jsem s ní musela lízt po žebříku na vrchní palubu. Z toho by člověk dostal záchvat. Navíc (a teď dávejte pozor!) na vrchní palubu se vyšplhal alzheimrovský důchodce, v černé teplé flísové mikině a s šálou na krku! My z něho kvetli... A zároveň jsme se zde seznámili se sousedy z vedlejších stanů - Opaváci Moraváci dojížďáci (vysvětlím později).

Delegátka nám už v kempu říkala, že si s sebou můžeme vzít věci na koupání, že se budeme moct koupat, tak jsme se na to všichni vybavili a táhli s sebou tašky se suchýma věcma a osuškama. Na boty nebylo místo, takže jsme řekli, že to na kamínkové pláži přežijem na boso.

Trosečníkův ostrov?

První část plavby směřovala do pirátské jeskyně, ve které se kdysi dávno natáčela scéna z Pokladu na stříbrném jezeře (ne že bych ten film někdy viděla, i když to už hodně dlouho slibuju). Ta jeskyně byla (pořád je) v Limském fjordu, ten samotný byl ostatně hezčí než samotná jeskyně. Cestou jsme dostali malé občerstvení na přivítanou - vodu, víno nebo rakii - dali jsme si všechno, ale krom té vody nás nic neuchvátilo.

"Vplav" do Limského fjordu.

Skalnaté břehy fjordu.

Po asi 20minutové plavbě jsme přistáli na malém (5x8 metrů) dřevěném "molíčku", které bylo přeplněné turisty a to zejména těmi německými. Ještě než jsme se prodrali z lodi ven, delegátka nám dala na hodinu rozchod a řekla nám, že se tu můžeme koupat. Cože? Tady a koupat? Na tom skalnatém pobřeží s ostrými kameny a žádnou pláží nýbrž jen na kamenech vystupujících z vln? Tak na to zapomeňte. Magor jsem, ale zdraví mám jen jedno. Ostatní moje rozhořčení nechápali a veselí tak bylo opět ta tam.

Vydali jsme se po schodech směrem nahoru. Oběma směry se valily vlny turistů a já raději čekala, až bude cesta volnější, než abych se tam s někým strkala a rozbila si ústa i s foťákem. Zhruba po minutě stoupání jsme přišli k pokladně. Ano, čtete správně, tam, uprostřed svahu hrdě stál stoleček se slunečníkem, pod kterým seděl pán a vybíral vstupné do jeskyně. Ono to sice bylo jen 7 kun nebo jedno euro, ale v tu chvíli mě to tak rozlítilo, že jsem měla sto chutí jít zpátky. Delegátka nám o tom nic neřekla a všichni jsme předpokládali, že taková věc by měla být v ceně zájezdu. No ale když už jsme tam byli... Poslušně jsme zaplatili a jako vstupenku dostali pohled. Aspoň něco.

Pak už jsme stoupali jen chvilku a dorazili do bufetu na okraji jeskyně. Krásný příklad toho, jak z krásného místa udělat nechutnou turistickou atrakci. Proč proboha? Vlezli jsme do jeskyně a no, prostě díra ve skále, nebýt těch turistů, možná by se mi tam i líbilo (paradoxně jsem byla stejný turista jako oni). Tak jsme se tam porozhlídli a ostatní se rozhodli jít k vodě. Já jsem se rozhodla setrvat s tím, že se stejně koupat nebudu, tak že se pak uvidíme dole na molu.

Vyčkávala jsem na příležitost, kdy tam bude co nejméně turistů, abych mohla zkusit cvaknout aspoň něco adekvátního. Mám z toho ale velký prd, protože v přítmí ještě fotit neumím (a ISO si s tím nějak zvlášť neporadilo). Aspoň jsem se při tom vyčkávání pobavila. Do jeskyně dorazil i náš kolega důchodce v mikině a pokoušel se vyšplhat co nejhloub do jeskyně. Nejvíc mu určitě pomohla skvělá obuv - croksy. Opravdu jsem se musela tiše chichotat a nechápat - kdyby mu ta "rozumná" příbuzná aspoň pomohla. Ještě lepší to ale bylo, když chtěl jít pán zpátky dolů. Pět minut obcházel 70centimetrové převýšení, o jehož zdolání nahoru neměl zřejmě ani ponětí, a přemýšlel, kudy dolů, aby to přežil. Ale našel se nějaký mladý gentleman, který překypoval trpělivostí a pánovi nabídl pomocnou ruku - bez ní by tam starý pán stál možná ještě dnes. (Ano, jsem strašná mrcha, že jsem mu nepomohla já, ale ještě by mi uklouz a měla bych ho na svědomí.)

Asi po 20minutách v jeskyni jsem usoudila, že mám dost. Nepovedených fotek i turistů. A tak jsem se klidným krokem vydala zpět dolů. Chtěla jsem se připojit ke svým přátelům, ale nikde nebyli k vidění a já s foťákem po boku nechtěla riskovat horolezení po skalnatém pobřeží. Tak jsem si tam dřepla na skálu na molu a dívala se na houpající se lodě na moře. Podivovala jsem se nad jednou věcí - proč je kolem každé výletní lodi hejno řvoucích racků? K závěru jsem v tu chvíli nedospěla.

Výhled z jeskyně. Pirátská vlajka mluví za vše. V pozadí farmy na slávky.

Po nějakém čase se vrátili i mí kolegové. Přítel mi hned sděloval: "Už chápu, proč ses nechtěla koupat. Píchnul jsem si něco do nohy." No jéje. Začala jsem se vyptávat a musel mi tu ránu ukázat. Nic smrtelného to naštěstí nebylo, ale přesto jsem byla ráda, že mi dal za pravdu. Koupala bych se tam leda v trekových botách a s chrániči na koleny, klidně i bez plavek.

Loď se nám vrátila ve slíbený čas a my se znovu nalodili. Tentokrát jsme se rvali, abychom si mohli sednout, protože rybu jsme ve stoje jíst nehodlali. Než nám ji přinesli, občerstvovali jsme se výše zmíněnými nápoji a pokoušeli se přijít na chuť onomu vínu, ale bylo tak suché, že jsme to skutečně nezvládali.

V okamžiku, kdy se na stolech objevily první ryby, ve vzduchu se objevili první racci. Tak tady je zakopaný pes, ti ptáci jsou líní lovit a mají v hrsti turisty, kteří je krmí s vidinou zábavy. Nenažranci! Ale popravdě, tohle byla asi nejlepší část výletu. Když jsme si spokojeně dlabali makrelky s chorvatským chlebem a vedle nás se vznášeli racci, kteří se ani nedívali na cestu, jen mrkali od jednoho talíře k druhému, kdy se z nich ta ryba vznese a poletí zpátky přes palubu. Házeli jsme jim veškeré zbytky, hlavy, kostry, ploutve i chleba. I zrcadlovku jsem vytáhla s mastnými prsty. Racci byli jak rozzuření psi, kteří se vrhali na rybu jako na štvanou zvěř. Většinu chytali za letu a když už jim něco prolétlo mezi zobáky, tak se sráželi ve vodě a dělali vlny.



Po jídle jsme opět vylezli na horní palubu, přece jen tu byl hezčí výhled. Loď plula směrem na Rovinj a my jsme se jen kochali pobřežím. Rovijn byla patrná už z dálky, věž uprostřed města byla nepřehlédnutelná. Fotila jsem o sto šest, rovnala horizont a snažila se skloubit houpání lodi s mačkáním spouště. Jsem strašný nemehlo.



Vysadili nás v přístavu vedle obrovské luxusní jachty Pharaon. Hned bych si přesedla. Aspoň se jen podívat dovnitř! Dostali jsme rozchod a mohli vyrazit směrem do historického města a za kostelem svaté Eufemie (nevím proč, to jméno se mi teď nějak líbí).

Zajímavý a monumentální pomník.

Socha Eufemie, vládkyně vod, na vršku kostelní věže.

Vyrazili jsme za davem - kde jsou turisti, tam mají být i další turisti. Vchodu do historické části Rovinje totiž vévodila bambiliarda stánků - s ovocem, suvenýry, bižuterií atd. Na moment jsme uvažovali nad pršutem a olivovým olejem, ale nechtěli jsme se s tím tahat do města.


Barevné prádlo.

Bílé prádlo, černý kocour. Na druhé (soukromé) verzi mi se vztyčenými palci pózuje přítel.

Proplétali jsme se starobylými úzkými romantickými uličkami, kolem malých obchůdků, odbočovali do slepých ještě více užších uliček, které končili u moře. Fotila jsem barevné okenice a přítel mi dělal kulisu při focení pověšeného prádla.
Došli jsme až ke kostelu, jak jinak, chorvatské kostely nejsou úplně stejné jako ty naše. Kostelní věž stojí jakoby mimo a kostel jako takový byl klasicistně-antický. Až z fotky jsem si teď všimla, že je docela už i zralý na novou omítku, jak to bylo nasvícené sluncem, ani jsem si toho nevšimla. Jenže ten kostel byl tak velký, že se mi ani na širokoúhláč celý nevešel.




Šli jsme se podívat dovnitř. I přes to, že tam bylo focení zakázané, spousta turistů na to nebrala ohledy a blesky cvakaly ze všech stran a koutů. Já jsem ale příkazu uposlechla a nezhotovila tam jedinou fotku. Bylo to tam jako v kostele a jako bonus i chladno.



Z kostela jsme začali druhou stranou sestupovat zpět do města, až jsme přišli na nábřeží. Sedli jsme si na chvíli na lavičku a odpočívali. Díky vedru jsme tam dlouho nevydrželi, a tak jsme šli po nábřeží zase do města, mezi obchůdky a tlačenice. Nic jsme si nekoupili, ale objevili jsme příhodnou slepou uličku u moře, kde byl stín. Tak jsme to tam zakempili a fotili se. Ale já neumím fotit a mí kolegové se neumějí tvářit (přece to nehodím jen na svý triko :D).

Nábřeží plné turistů.

Je libo sličnou slečnu?

A pak se to stalo, najednou Blondýna zjistila, že nemá mobil. Prohledali jsme všechny kapsy i tašky, dívali se ze srázu a nikde nic. Zbývalo asi půl hodiny a měli jsme se už naloďovat. Tož začalo rychle a zběsile po vlastních stopách... ale nic jsme nenašli. Blondýna z toho byla špatná další tři dny.

"Yes!" Je mi záhadou, jak se tam leze. Ale za průzkum by to stálo.

Cestou zpátky byla negativně naladěna celá grupa. Nalodili jsme se a mohli vyplout zpátky. Vrátili jsme se na horní palubu, protože dole byla nuda a nahoře aspoň foukal vítr. Opaváci tam zdolali asi tři petky lodního vína a lahev rakie. Blázni. Kousek před přístavem (u svingers ostrova) loď značně zpomalila a bylo nám umožněno si skočit z horní paluby do moře. Kluci to zkusili, já ne, bála jsem se. Opaváky to bavilo nejvíc, jak jinak. Ale i kluci z toho byli nadšení.

Z cesty jsme byli poměrně unavení, takže večer se táhl v duchu odpočinku. Došli jsme si do grilu na večeři, s přítelem jsme si dali kuřecí salát se zeleninou a jako nášup palačinku a přítel cheesecake, který chutnal jako podrážka nebo týden nošené ponožky.

Večer jsme poseděli na pláži s vodnicí, Friscem a Jägerem.

Bobouš
 


Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 21. ledna 2017 v 9:21 | Reagovat

To jsou mnohem ale mnohem krááásnější fotky než ty, co si zachytil v ZOO.
To moře vypadá fantasticky nedivím se že došlo na koupání. Pokladu na stříbrném jezeře jsem někde slyšel ale vůůůbec netuším, co je to za film. :D
Té blondýně to nezávidím. :( až na ten výhled, slunko, podnebí, lokaci a spoustu dalších věcí. :D Chudinka, že tam zůstala o pul hodiny déle.
Jinak každým rokem vydáš Bobouško více článku a pokud udržíš tempo, tak jsem spočítal že letos vydáš 48 článků.

2 Magicmax Magicmax | Web | 21. ledna 2017 v 9:24 | Reagovat

Jé, promin. Na obrazovce byla skvrna a 27-ka v:
◦  Leden 2017  (3)
◦2016 (27)
◦2015 (35)
◦2014 (23)
vypadala jako 37-mička.

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 21. ledna 2017 v 11:16 | Reagovat

[1]: Nejsem s nimi ale tak spokojená, přesto díky. :)
Ten film je o Vinetuovi tuším. Ale nikdy jsem žádného Vinetua neviděla, ani nečetla (za což se stydím).
Ona tam nezůstala o půl hodiny dýl, ale půl hodiny před odjezdem jsme zjistili, že ztratila mobil a hledali jsme ho na poslední chvíli, neúspěšně.

[2]: Články vydávám podle času, bilancování životem a podle jiných aspektů života, samozřejmě ideální by byl standard článek na týden. Případně víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama