Typická dovolená - den sedmý, osmý, devátý a desátý

19. února 2017 v 11:24 | Bobouš |  Zápisky
Už to nebudu dál protahovat. O dovolený tu melu už od září a pořád ne a ne se dopracovat k závěru. Takže dnes to snad konečně uzavřu. Protože další dovolená už teoreticky klepe na dveře. Skončila jsem středou, a tak zbývá ještě čtvrtek, pátek, sobota a neděle. Inu, je i není o čem povídat. Vezmu to ve zkratce. Zaprvé proto, že si to už úplně nevybavuju, zadruhé se nedělo nic výjimečného. A navíc článek proložím fotkami racků, protože se mi z toho nechce dělat extra článek. A na závěr se můžete "těšit" na shrnutí dojmů a všeho, co mi ta dovolená vlastně dala. Jestli vůbec něco.


Čtvrtek započal mou tradiční snídaní - místní pečivo a domácí jahodová marmoška s čajem. Byl to ale první den, kdy jsem šla dopoledne dobrovolně hrát volejbal s ostatními a s Opaváky k tomu, blondýna byla pro změnu smutná ze ztráty mobilu a utápěla se ve vlastních myšlenkách místo mě. Následovala lázeň ve slané louži.


S přítelem jsme si zašli soukromě na oběd. Dali jsme si mix gril pro dva a nadlábli jsme se solidně. Nechyběl typický smažený řízek, klobáska, ražniči, blitva ani hrany. Odpoledne jsme všichni na lehátkách vyrazili na vodu s plechovkama a Friscem, váleli se, odpočívali, nic neřešili. Večer jsme zašli i s tchánem na pizzu a po véče si dali procházku večerním Vrsarem. Skrz historickou část města, přes vyhlídku až na stadion, kde jsme seděli jak staří mládenci a spílali nad životem. A v noci byl tak solidní chcavec, že jsme museli i lehátka schovat do stanů.


V pátek mě přítel podpořil při poslední návštěvě pekárny. Krom chlebíku jsem koupila i croasanty a s nimi jsme si vylezli na vyhlídku, dívali se na východ slunce a dlabali a dlabali. Vrátili jsme se do stanů, přítel šel s ostatními hrát volič, já se opět pustila do úklidu naší dočasné domácnosti, a pak se šla na chvíli naložit do moře.


K obědu jsme si ukuchtili něco ve stanu, vážně nevím, co to bylo, ale jelikož jsme s sebou měli jen čínský instantní polívky a ovesný kaše, tak si to dokážu zhruba odvodit - určitě jsem se cpala obojím. Odpoledne jsme trávili dosti typickým způsobem - u vody a u karet. Večer jsme se vydali na naši poslední večeři. Na místě byla opět pizza, co pizza, jedna z nejlepších pizz, které jsem kdy jedla. Byla to totiž pizza alá největší prasárna, co člověk dokáže ukuchtit. Servírka totiž uměla poměrně dobře česky, a tak mi přeložila jedno neznámé slovo, jehož chorvatský tvar si nepamatuji, každopádně překlad zněl "špek". A v tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co potřebuju.


Po dvaceti minutách přede mnou přistála ta úžasná věc. Sice mám raději pizzy větší a tenčí, ale tento slaný koláč (jak to pojmenovává můj táta) byl přesným opakem - vrstva těsta, malá velikost, v každé osmince plátek špeku, uprostřed sázené vejce a celé to bylo mastné jako vnitřek láhve od oleje. Ale byla to parádní mňamka. A navíc na tom kvanta cibule. Ano, tohle je pro mě gurmánský zážitek.


A tak mastné jídlo se samozřejmě muselo řádně spláchnout něčím veselejším. Pobrali jsme deky, poslední Frisca, plechovky, Jagera, cider, panáky, skleničky, vodnici, věci na převlečení a vydali se na pláž zapít dovolenou. Co si budem povídat, ani nevím, že jsem šla zpátky do stanu, jen si pamatuju, že voda v moři byla šíleně studená, na obloze jsme pozorovali ohňostroj z vedlejšího letoviska, deky dostaly zabrat, co se vylitých nápojů týče, řádně jsme protáhli trubky vodnice, že i ona sama skákala radostí a hlavu jsem měla vypálenou reggae hudbou.


Sobota pro nás znamenala poslední den v Chorvatsku. Do deseti dopoledne jsme museli vyklidit stan, a tak jsem jakožto jediná žena v našem stanu měla vše na starost. Jelikož jsem holka šikovná a tchána si umím šikovně odklidit z cesty, tak to pro mě nebyl zvlášť velký problém. Pobalit, uklidit, otřít, vytřít, vyklepat, složit, urovnat... no problem. Řádný problém nastal až tehdy, kdy tchán zjistil, že nemůže najít peněženku. S přítelem jsme přerovnali celé auto a nic. Já jsem rezignovala, že to není můj problém, má si to hlídat. Jenže asi po půlhodině usilovného vyklízení stanu přišel tchán s peněženkou, že si ji v noci schoval. Natolik důkladně, že ani nevěděl kam a našel ji náhodou. Zřejmě byl nachcaný víc než my všichni dohromady.

K obědu jsme šli utratit zbývající kuny, mně to vycházelo v celku přesně, a tak jsem si dala zase hamburger rovnou z grilu, takový rozlučkový.


Odubytovali jsme se úspěšně a přeparkovali na parkoviště na okraji Vrsaru. Převlékání a všechno okolo bylo složitější, ale ještě jsme se ten den koupali a zašli do toho nafukovacího akvaparku. Myslela jsem si, že to pro mě bude hračka, jenže jsem naprosto selhala, hlavně ve svých očích. Měla jsem naprosto šílený problémy na to vůbec vylézt, přelézt, vyšplhat, zkrátka cokoliv, a nejhorší bylo, když jsem najednou skončila uprostřed a kolem mě všude byla ta hnusná nafukovací věc, která byla ze spodu obrostlá těmi mořskými potvorami. To je totiž jedna z mála věcí, kterých se fakt bojím. Ani nevím proč, ale byl to pro mě strašně negativní zážitek a pak jsem tam po zbytek zaplacené hodiny jen seděla a čekala, až to skončí.

Odpoledne se pomalu táhlo a my se naposledy táhli městem, prošli všechny terasy, "odpočívali", vzpomínali, proklínali následující cestu domů a já nevím co všechno ještě. K autu jsme se vrátili po nábřeží a vyrazili na sever.


Cesta skrz Chorvatsko a Slovinsko se dala, až na to, že příteli nebylo dobře, a tak si šel lehnout na zadní sedačky, já se s tchánem hrdinně střídala v řízení, což pro nás mohlo nejednou skončit tragicky. Protože já jsem začínala upadat do mikrospánku a tvrdohlavě jsem u toho tchánovi tvrdila, že ten kousek ještě uřídím. Nikdy víc. Naštěstí jsme se brzo vyměnili, a i když si to tchán nepřál, aby byl vzhůru jen jeden člověk - řidič, tak já jsem prostě usla. Asi na hodinu. Při probuzení mě za to tchán mírně pokáral a já ho takříkajíc poslala do příslušných mezí. Nehledě na to, že ta osoba jela přes 130 km za hodinu a držela půlmetrový odstup od auta před námi, za to si zase vyslechl kárání tchán.


Přítel se naštěstí za hodinu taky probudil a vystřídal s tchánem. Už mu bylo líp. Mně už se ani spát moc nechtělo, a tak jsme spolu jeli až do Čech na nějakou benzínku, kde jsme si dali kafe, polívku a já nevím co ještě. A domů jsme dojeli v šest ráno.

Šla jsem si lehnout hned, ale ne a ne zabrat. Ale asi jsem usla, protože když jsem se znovu probudila, bylo poledne.


A co tedy z loňské dovolené vyšlo? Výlet lodí pro pět lidí se nevyplatí, radši auto. Chorvatské pečivo je zaručeně nejlepší, hlavně ráno. Západ slunce je vždy krásný, ale žádný se nevyrovná tomu, který se děje za mořskou hladinou. Stresové situace nezvládám, nevím proč. Tchán není tak dokonalý, jak si myslí. Ani já nejsem tak dokonalá, jak si myslím. Odpočinek na naší cestě neznamenal nohy nahoru, ale ubalené brko, to abych vás netahala za nos a s tím, že já se tomu celou dovolenou úspěšně vyhýbala. Stanování mi vyloženě nevadí, ale nevím, proč bych měla bydlet ve stanu, když za stejnou cenu mohu být i v apartmánu s vlastní sociálkou. Mrzí mě, že jsem se nedala do řeči s nějakými místními, připadala jsem si tam jako doma, všude samí turisti. Vyplatí se psát si útraty, pak můžete zpětně dohledat, co jste který den měli k jídlu. A nakonec, dovolená s tchánem není to pravý ořechový.

Jsem zvědavá, jak si budu ťukat na čelo za pár let, až si to budu pročítat.

Bobouš
 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 19. února 2017 v 12:00 | Reagovat

Tolik fotek racků jsem v životě neviděla...:)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2017 v 12:26 | Reagovat

Nádherné fotky.

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 12:38 | Reagovat

[1]: A přitom to jsou ptáci žijící běžně u nás. :)

[2]: Díky. :)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2017 v 12:48 | Reagovat

[3]: [1]:
Jo, na náplaffce v Praze na Výtoni je jich plno.
Stačí nahodit chleba a racci se slétnou ze všech stran.

5 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 12:51 | Reagovat

[4]: Já znám racky poděbradské. :)

6 nudistka nudistka | Web | 19. února 2017 v 12:56 | Reagovat

Co já si pamatuji, tak jsem se v Chorvatsku dobře najedla, cpala jsem se především rybami. Vzpomínám si, že jsme v moři na dně objevili červy. Půjčili jsme si tam šlapadlo a šlapali kolem ostrova, vyrazili jsme na výlet lodí a místní řidič autobusu nás zavezl do léčebny mezi blázny, žádné ploty jen palmy, to bylo překvapení :)

7 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 13:00 | Reagovat

[6]: Tak my měli rybu jen dvakrát, zato jednou fakt výbornou. Dno se liší podle toho, kde konkrétně jsi, každopádně to istrijské moc nemusím. Na šlapadle mě to moc nebavilo, foukal vítr a když se člověk vykoupal, tak mu pak byla zima. Zato v léčebně obehnané palmami jsem nebyla, ale asi to musí být celkem změna, místo turistů blázínci.

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. února 2017 v 16:53 | Reagovat

Nádherné snímky, ten předposlední je perfektní! :)

9 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 17:28 | Reagovat

[8]: Díky. :) Mně se líbí, jak tam stojí v řadě za sebou. :D

10 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 19. února 2017 v 17:35 | Reagovat

Díky Tobě jsem právě zjistila, jak vypadá mládě racka středomořského... Fešáci. :-)

11 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 18:38 | Reagovat

[10]: No vidíš, mě v životě nenapadlo, že by to byla mláďata. Ani si neuvědomuju, jestli tam vůbec byli i "dospěláci".

12 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 19. února 2017 v 18:44 | Reagovat

[11]: Jsem poučená z wiki, má to sice "rackovitý" zobák, ale nechtěla jsem věřit, že je to opravdu racek. :-)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Racek_st%C5%99edomo%C5%99sk%C3%BD

13 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 18:48 | Reagovat

[12]: Jo tak takhle to je. Přiznám se, že to označení tohoto opeření nedokážu ani vyslovit. :D

14 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 19. února 2017 v 18:52 | Reagovat

[13]: Myslíš juvenilní? Nebo co? Výslovnost normální (jen tvrdě). :-)

15 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 19. února 2017 v 18:57 | Reagovat

[14]: Přesně to myslím, slyším/vidím poprvé.

16 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. února 2017 v 20:05 | Reagovat

[7]:
Já mám rád grundle.

17 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 21. února 2017 v 5:55 | Reagovat

No ty fotky racku mne překvapily
Podrobnosti jejich vybarvení jsem do ted neznal...

18 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 21. února 2017 v 20:15 | Reagovat

[17]: Tak aspoň něco ti to dalo. :)

19 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. února 2017 v 20:28 | Reagovat
20 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 26. února 2017 v 11:01 | Reagovat

Zajímavé...ty ilustrace tím rackem...Mimochodem, i ve zcela střízlivém stavu, co si večer "zafixuji" do paměti, abych si ráno dojista vzpomněl, na to si také skoro dojista nevzpomenu..

21 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 27. února 2017 v 18:20 | Reagovat

[20]: Potřebovala jsem to někam nastrkat. Tak to já mám podobně, ale třeba si vzpomenu na to, co jsem si "fixovala".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama