Hej, živote?!?

11. července 2017 v 23:08 | Bobouš |  Zápisky
"Hej, hej, Šalamoune, co to je za fešáka? Pojď sem, Šalamoune, pojď, koťátko, pojď sem. Huuu. Hej. Heej. Šalamoune, slyšíš mě? Tak pojď, Šalamoune! Pojď, broučku... Pojď sem. Huuu. Hej, hodnej kluk, Šalamoun, hodnej kluk, šikula, šikula. Kdo je šikula? Co je to za fešáka? Dělej, pospěš si!!! Můžeš přidat??? Dál už jeho pozornost neudržím! Ahoj! Ahoj! Sprav to! Sprav to!"
Kdo uhodne původ této citace, má u mě malé bezvýznamné plus.

Dva měsíce nezaznamenaných událostí, životních zvratů a zvratků. To bude extra dlouhý článek.

Už víc jak měsíc mi je dvacet a stále jsem nepodstoupila rituál přechodu. Takový to "tak, a už je ti 20, tak se tak chovej". Začínám se obávat, že se ani nic takového konat nebude. Smůla co. Ani ne. Vůbec se mi to nechtělo slavit, nevěděla jsem, co za dárky atd. Však to znáte. Tak jsem dostala haldu peněz, chlast, čokolády, kompoty, čaje, tričko Linkin Park (zlatý to přítel), povlečení se 101 dalmatiny (zlato, já vím, že o tom dalmatinovi asi mluvím moc často, ale co sakra mám dělat s dětským povlečením?) a na objektivy jsem si objednala sluneční clony a na širokoúhláč polarizační filtr (který jsem ještě nevyzkoušela).

Nějakým zázrakem (asi vlastní hloupostí) se mi povedlo jakž takž dokončit druhý semestr, ale jednu zkoušku musím v září znovu opakovat, protože pan profesor mi chce dát jen jedničku. Ze školy mám totálně rozhozený rytmus, že jsem i po zkouškovém vstávala v 5:37 (nekecám, bez budíku a několikrát jsem se probrala v tento čas). Zato pak v osm ráno zase usínám. Nic jsem nedělala, flákala se celý měsíc doma, občas zajela do školy na zkoušku, sem tam jsem se před zkouškou přinutila se na učivo aspoň podívat. Jsem vážně lempl a lenoch. Jinak sedívám na kompu, chodím venčit psa, který mi zase začíná neustále brát roha, i v jeho věku, ten pes prostě nikdy nedostane rozum. Občas se jdu najíst normálně 3× denně, ale spíš se většinou přežírám od páté odpoledne. Typický život studenta.


Byla jsem si zažádat o novou občanku, už ji mám pár dní v peněžence. Původně jsem se zapřísáhla, že na té nové občance budu vypadat už konečně normálně, ale i tak jsem se obávala, že tam stejně budu vypadat jako idiot. No, ve finále ani radši nevím, jestli tam vypadám pořád idiotsky, anebo už ne. Určitý posun tam tedy vidět je, možná tam už dokonce vypadám jako dospělá žena, nicméně si pořád myslím, že to mohlo být lepší. A ne, skutečně vám to nedám k posouzení. Akorát podpis už vypadá autentičtěji, akorát je naškrábaný, až to bolí. Mou hrdost to bolí.

Po tom vlastně stále nekončícím válení se za klávesnicí jsem se konečně dokopala dojít zeptat na brigádu. Brigáda byla jasná už od minulého roku, byla jsem tam už loni a neříkali, že by se mnou nebyli spokojení a dokonce ani nepřišla žádná reklamace, a navíc v automobilovém průmyslu je pro dělníky vždycky dost místa. Za to, že jsem se tak dlouho překecávala k tomu tam zajít, se budu kopat do zadku ještě dlouho. Když jsem tam totiž konečně přišla, šéf byl tak nadšenej, že k nim chci znova, že můžu hned nastoupit a že už přemýšleli, že by mi i zavolali, jestli u nich letos zase nechci pracovat. Tak jsem akorát podepsala smlouvu a už druhý týden makám. Doufala jsem, že na začátku bude nějaká inteligentní zakázka, ale ono ne. Já už se tam 5 dní kopu nudou do zadku a nemám co dělat, to je tak, když se rozjíždí nová linka, hlavně že má být co nevidět audit, chci je vidět, jak se předvedou, Rumuni.

Kdysi dávno (vážně je to už docela dlouho) byl den dětí. Pro mnohé a zejména pro děti a rodiče velmi standardní záležitost, že. Nicméně pro mě ani tak ne. Den dětí si pamatuji jen ze školy, rodiče to s námi nikdy nijak neslavili, pamatuji si jen jednou, že jsme byli na Pohádkovém lese, ale to jsem byla ještě pískle. A právě proto zkrátka den dětí neřeším, neprožívám. Ale jak všichni víme, mám skvělého přítele, který den dětí prožívá už několik let, a to ne jako dítě (i když o tom někdy pochybuji), ale jako pořadatel. Též všichni víme, že můj přítel miluje (krom mne) zbraně, pyrotechniku a oheň. A jednoho z těchto miláčků každoročně prezentuje právě na dětském dni v jeho vesnici. Jednoduše řečeno, má stanoviště, kde si děti mohou vystřelit ze vzduchovky a z kulometu (na kuličky). A nebyla bych to já, abych mu s těmi dětmi tedy konečně nepomohla (poslední dva roky se mi to totiž vždy s něčím krylo). Takže jsem dětem nabíjela vzduchovku! Ha, taková jsem holka. Akorát teda přítel musel těm nejmenším zaměřovat, protože já to nedokážu. A přítel říká, že děti mají radost, když sestřelí aspoň šišku nebo vodní balónek.

O víkendu, kdy v Praze byli Linkin Park, se u mě na dědině konala opět naše tradiční kulturní akce (ponechám ji jako utajenou, jelikož bych byla snadno dohledatelná). Už 8 let pomáhám tak, že sedávám na pokladně. Začínala jsem na zadní pokladně, ještě jako malé pubertální pívo. Poslední dva nebo tři (nějak se nedokážu dopočítat) roky už ale sedávám na hlavní pokladně. Předchozí pokladní si totiž tenkráte pořídila dítko, a tak za ni někdo musel převzít štafetu. I letos jsem očekávala vysedávání na hlavní pokladně a vybírání symbolického vstupného od návštěvníků letitých i nových. Jenže jedna "sousedka" se mi do toho začala motat, a to já prostě už nedávám, hlavní kasa je teď moje a pokud mě ona chce někdy nahradit (třeba až já budu drndat kočár), tak ať se hezky zaučí na zadní kase, kde stěží projde 80 lidí za odpoledne. Mimořádně mě to vytočilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Tak jsem to teda přežila, ale to vám povídám, to bylo něco. Už dlouhou dobu mám dojem, že je obarvená blondýna, a ten dojem se po této "spolupráci" ještě více umocnil.
Někteří návštěvníci mě ale velmi mile překvapili. Například nejstarší bratránek, který se nám na této akci před dvěma lety ztratil při procházce (šel si pro pivo), nebo loňský kolega z brigády a nejvíc asi spolužák ze základky s kočárem. Do háje, my vážně stárneme?
S bráchou, přítelem, budoucí švagrovou, její kamarádkou škeblí a brátránkem jsme pak spokojeně popíjeli až do noci. Děti ku podivu letos odpadly velmi rychle a ze stezky odvahy jsem se vykecala. Ale i my jsme odpadli brzo, bratránek se vydal pěšmo domů, doufám, že se neztratil. A já se o něm a o škebli konečně dozvěděla pravdu.

Další víkend jsme s tátou původně plánovali, že bychom vyklidili půdu, ale nějak k tomu nakonec nedošlo. Tudíž na půdě je stále bordel jak v tanku. Jsem zvědavá, jestli se nám opravdu jednou podaří tu půdu přetvořit na vybájené "letní sídlo". Přítel byl s přáteli na Votvíráku a já tak měla pré, jelikož já Votvírák nerada.
Ale volný víkend mi našeptával, že bych ho přecijen mohla využít nějak bohuliběji. Hlavou mi proběhla spásná vzpomínka na plakát na zámku. V zámeckém parku má být přeci sokolnická ukázka. "Pozvala" jsem tedy na procházku k zámku a na ukázku babičku. Dlouho jsem u ní nebyla a bylo mi to líto, chtěla jsem ten čas vynahradit nejen jí, ale i sobě. Na oplátku jsem dostala pozvání na babiččin oběd, a to se přeci neodmítá. Sakra, kuře ala bažant od babičky! To je přece super.
Sokolnická ukázka byla jiná. Dravci mě nikdy neomrzí a na ukázky bych mohla chodit klidně denně, nejvíc mě vždy bavily ukázky od Zayferusu, ale tady u nás na zámku měla přednášet nějaká soukromá sokolnice. Paní měla trochu jiný přístup, než znám, takový mix různých přístupů. Stěžovat si ale nemohu, dělá to, co jí vyhovuje. Zapojila diváky i děti, předvedla skotačení s harrisákem, ale létání moc nebylo, což mě mrzí, protože bylo velmi málo příležitostí k zachycení dravce v letu. Jako bonus nám ukázala krmení malých kosích bratrů, které jí někdo přinesl, aby je zachránila.


Následující víkend byl velmi akční a různorodý. V plánu byly dvě hasičské soutěže. Jedna dopoledne a druhá večer. Během dopolední soutěže si přítel rozsekl kloubek o savec, při noční soutěži jsem já naběhla rukou na nůž. Takže ano, oba jsme se ten den řízli. Jak teplí bratři. A nemyslete si, že jsme nějaká jelita. Přítel za to nemohl a já na nůž naběhla v závislosti na útěku před stříkající hadicí. To je tak, když se griluje a někdo opodál krájí maso.
Odpolední program byl ale opět věnovaný převážně dětem, i když i my dospělí jsme si ho užili až až. Přítel se svým strejdou vymysleli pro děti z jejich vesnice bojovku. Prozřetelněji řečeno, naplánovala se airsoftová akce pro děti. Děti i dospělí se rozdělili na poloviny a úkolem dětí bylo získat 4 části mapy. Oba týmy dětí musely dobýt obě stanoviště, která byla bráněná námi dospěláky. Samozřejmě, že děti měly přesilu a hlavně neomezené životy. Takže zatímco my jsme si škudlili své tři životy někde v zákopu, děti se kolem nás v podstatě mohly procházet jako na promenádě. Když každý tým získal dva kusy mapy (na každém stanovišti jeden kus), mohly se společně vypravit pro zajatce, aby ho donesly do základního tábora. Nicméně zajatec Evžen měl zlomenou nohu a vážil 50 kilo, takže se děti musely střídat v nošení nosítek.
A nebyli bychom to my, kdybychom si pro ně cestou nepřipravili malé překvapení. Zatímco se děti blížily k základnímu táboru, kolem nich se v lese chystalo peklo. Sotva se přiblížily na dostřel pušek a překročily "hraniční" pásmo, přítel začal odpalovat miny, jeho strýc střílel z děla a na děcka se začaly sypat kuličky ze všech stran. Jejich reakce byla přesně taková, jakou jsme čekali. Děcka se zastavily uprostřed cesty a nevěděly, co dělat. Pár jich vběhlo do lesa, ale když zjistili, že v lese do nich jdeme my, zase rychle vyběhly na louku. Vzduchem během chvilky prolétly dva tisíce kuliček, pro nastolení důvěryhodnější atmosféry byly zažehnuty dýmovnice. Drželi jsme se dlouho, ale prostě jsme je museli nechat vyhrát. S kulometčíkem jsme se drželi nejdéle, ale nakonec nám oboum došla munice a mně se navíc rozbil motorek ve zbrani.
Děti pak nastoupily poslední nástup a dostaly trest 20 kliků, protože se v lese prozradily hlasitou konverzací. Ale prý že něco podobného zopakujeme na konci léta.
Navíc byl tento víkend výjimečný i symbolicky. Ve všem se neustále opakovalo číslo 2. Dva jsme se pořezali, běžely se dvě soutěže, selhaly dvě dýmovnice, rozbily se dvě zbraně, v hasičských závodech se dvakrát skončilo na druhém místě, i moji hasiči (z mé vesnice) skončili na druhém místě... a bylo toho ještě víc, ale už si to nevybavím.

V posledním červnovém týdnu jsem byla s babičkou a dědou na borůvkách. Byly sice strašně mrňavé, ale jsem ráda, že jsem si je natrhala a mohla se o ně doma podělit. A byly dobré s mlékem i se zakysankou.
Navíc jsme s přítelem ještě šli do kina na nejnovější Transformers. Nevím proč, ale mě tato série asi nikdy neomrzí, i když už jde příběh čím dál víc do kopru, děj se zamotává a přestává korespondovat, mě to pořád baví. Žeru ty efekty, ta auta, roboty, souboje. Samozřejmě, že to není jako první díl, ale prostě se mi to líbí. Tentokrát teda pravda, už mi to částečně přišlo i jako komedie, protože některým scénám se prostě musím smát, ale sakra, mně jde přece hlavně o autoboty a Camaro.

První červencový víkend se nesl v duchu slavení. Aneb třídenní oslava přítelových narozenin na chalupě. Přesně na té chalupě, kterou tak moc nemám ráda. Jistě si dokážete představit program deseti mladých lidí na víkend. Chlast, grilování, zábava a kocovina. Za vlast padlo pět flašek Jägera, mnoho piv, ciderů a mnoho dalších různých alkoholických nápojů. Hráli jsme šípovou ruletu, v sobotu jsme se vydali na výlet, kde nás zastihl parádní vytrvalý liják, takže z plánovaného focení nic nebylo a v neděli jsme byli už tak moc natěšení na sprchu, že jsme byli rádi, že jsme se vůbec dokázali sbalit a vypadnout.
Světlou stránkou byla přítomnost rozkošného fotogenického kvítí a poměrně větších borůvek. Na té chalupě mi prostě vadí spousta věcí a nejvíc hlavně to, že tam voda sice teče, ale jen čůrkem a v malém umyvadle, takže nádobí prostě neumyjete, i kdybyste se měli na hlavu stavět.

A červenec se už nese v duchu práce a domnělých příprav na tábor. S programem jsem ještě pořádně ani nezačala, a to už nezbývá ani 14 dní. Hlavně, že nakupuji boty a že se chystáme na Sněžku. V týdnu jsme byli na výletě v Kokořínsku, ale vylezli jsme jen na nějakou pofidérní vyhlídku, ze které byla vidět jen jediná poklička, takže jsem stále neviděla ani Kokořín, ani Pokličky. Ale naši výpravu doprovázel kamarádův kocour, což mi ze začátku přišlo hodně divné, ale nakonec to byla i sranda. Prostě když za vámi běhá místo psa kočka, jste středem pozornosti, i když nechcete.


O víkendu jsme ještě zvládli (konečně) projít údolí Peklo u České Lípy. Místo je to hezké, ale na focení zcela nevhodné. Údolí je celé zalesněné a zarostlé, krom několika skal, Robečského potoka a kilometru dřevěných chodníčků tam v podstatě nic k vidění není. Ale nemůžu říct, že by to byla špatná procházka.

Toť vše.

Bobouš
 


Komentáře

1 Sarah's History Sarah's History | Web | 12. července 2017 v 1:52 | Reagovat

Dodatečně všechno nejlepší k narozeninám! Zrovna dneska jsem se bavila s kamarádkou, které bude za pár měsíců 18 a také se s ním nedokáže srovnat, že prý si stále připadá jako dítě. Osmnáct nebo dvacet, ono je to pořád jenom číslo, na tom přece tolik nezáleží. Podle tvého popisu se zdá život studenta býti celkem poklidným, takže on je ten přehnaný rozum ještě stejně zbytečný. Užívej bezstarostnosti, dokud můžeš. Ale po pravdě ani moc nevím, jak by se měl člověk v určitém věku chovat, zatím jsem nenarazila na žádnou knihu, která by mě o tom poučila. :D Ono to asi přijde tak nějak samo.
Sice jsem neřešila občanku, ale pas, každopádně se fotí i podepisuje na obojím a můžu tě uklidnit, že si v obou případech připadám úplně stejně jako ty, takže z toho nemusíš mít trápení. Stejně to až tak moc lidí neuvidí, a když už ano, tak tuhle méně podstatnou část nebudou tolik zkoumat. Snad.
S brigádu držím palce! Věřím, že zrovna tenhle obor nemusí být vždycky zábavný, ale pořád lepší dostat zaplaceno za nudu než dřít a dostat málo.
Nápad tvého přítele na podobný stánek pro děti na jejich svátek je skvělý, mně samotné by se to moc líbilo i teď, kdybych si mezi nimi nepřipadala hloupě.
Sokolnické ukázky mám rovněž i já moc ráda, ptáci jsou překrásní a jakmile se podobná akce koná na nějakém zámku, je to ještě stokrát lepší, je-li to vůbec možné.
Ten víkend s hasičskými soutěžemi a akcemi pro děti musel být rozhodně super! Je milé, že jste se těm malým postarali o zajímavý program, určitě jste si to všichni užili. A shoda dvojek je prostě rozkošná. :D
Zakysanku zbožňuji!
A ta poslední fotka je dokonalá, mám slabost pro kočky a zrovna tahle je překrásná.

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 12. července 2017 v 8:20 | Reagovat

Tak jsem si připomněl studentská léta...čas se mění, ale to "gro" je furt stejný...Nedávno jsme měli sraz od školy na Kokoříně, spojený s cyklovýletem (okruh Kokořín, Mšeno, pivovar Lobeč...) Peklo je nejlepší na jaře když kvetou bledule....

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 12. července 2017 v 8:21 | Reagovat

Tak jsem si připomněl studentská léta...čas se mění, ale to "gro" je furt stejný...Nedávno jsme měli sraz od školy na Kokoříně, spojený s cyklovýletem (okruh Kokořín, Mšeno, pivovar Lobeč...) Peklo je nejlepší na jaře když kvetou bledule....

4 Život Život | 23. srpna 2017 v 10:05 | Reagovat

Já už mám taky nějaké ty léta a pořád si připadám stejně. :) Hold, život. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama