Přežívám

29. května 2018 v 23:47 | Bobouš |  Zápisky
Koukám, že čas letí jako splašený divoký kůň a už jsou to zase skoro dva měsíce, co jsem nebyla schopná se k něčemu blogovému dostat. Úmyslně neříkám dokopat nebo donutit, protože nutit se není třeba, faktem je, že zkrátka nemám moc potřebu psát na blog. Však to určitě znáte, takové ty životní přechody, změny hodnot, krize a podobné těžkosti lidského života.


Před pár dny se mě někdo ptal, co mám ráda. Na mysl mi najednou přišla naprosto univerzální a svým způsobem pro mě geniální odpověď, ani na vteřinu jsem neváhala a vypustila ji do světa. Mám ráda všechno, co nemluví. A jak jistě víte, artikulovaná a srozumitelná řeč je typická pouze lidskému druhu. Docela zvláštní odpověď na to, že mám ráda i češtinu a jednou se vidím jako učitelka před tabulí, a že teď tohle vlastně píšu.

Ve skutečnosti je ale všechno pořád při starém, v rámci možností. Za rok mě čekají státnice a už teď nemám nejmenší tušení, jak to všechno budu zvládat, stejně asi jako ostatní studenti. To je vlastně lež, už teď vím naprosto dokonale, jak to zvládat nebudu, vše budu odkládat na poslední chvíli, na nic se pořádně nenaučím a budu se jen válet. Taková je holt moje realita.

Ač už jsem zas o rok starší a táhne mi na třicet, až v posledních pár měsících jsem byla schopná si uvědomit, přečíst, prohlédnout vlastní povahu, můj vlastní kořínek. Čím vším se vyznačuje, jaké jsou jeho slabiny a přednosti, s čím je ochoten být v symbióze a naopak s čím zápasí o teritorium a večeři. Zatím to teda moc negeneralizuji a vyčkávám, zda se to usadí, protože nechci unáhleně činit a pak litovat, ale vlastně už mám docela jasno. Něco je podmíněno něčím, některé hodnoty se vzájemně vylučují s jinými a tak dále... samé složitosti.

Někdo jiný se mě ptal, zda jsem spokojená. Hned jsem mu řekla, že nejsem, protože každý máme svý problémy, který sice nemusí být globálně nijak závažný, ale od toho jsme taky lidi, že přisuzujeme určitým věcem či hodnotám jistou váhu, někdo bojuje o přežití, někdo už o kvalitu žití. Proč ale nejsem spokojená, ptám se sama sebe... inu nevím, nejspíš proto, že můj život není pořád dokonale srovnaný podle mých priorit, ale svou váhu nese v mé nespokojenosti i fakt, že jsem až moc svá, "zaoslená" (já věděla, proč se mám na absolventském table označit v naší ZOO za osla), neochotná přijmout kompromisy (zajímavé, že pouze s lidmi, s věcmi jsem ochotná se přizpůsobit spíš) a nikomu nevyhovět, pokud bych tím sama strádala, ale vlastně mi to takhle vyhovuje.

Už mi vadí ten přehršel úplně všeho, lidí, názorů, postojů, produktů, možností. A právě proto jsem přestala vnímat hodnoty jiných, všechny toleruju, nikomu v ničem nebráním, nikomu do ničeho nekecám a přesně to samé očekávám od ostatních. Nebaví mě řešit cizí starosti, stejně na to nejsem vhodný typ, neumím se přetvařovat a být jakože empatická, prostě se stalo něco špatnýho, tak to přejde.

Ale abych jenom nefilosofovala...

Ve zkratce... ve vztahu to tak nějak skřípe, paradoxně s rodinou se vztahy zlepšují a pes je lepším parťákem (on nemluví, s ním se kompromisy dají dělat). Přístup k počítači se nezměnil, je to nejúčinnější prokrastinační nástroj, který mám. Nicméně fyzička se mi zlepšuje, pravidelný pohyb tomu opravdu pomáhá (kdo by to byl řekl, že). Avšak má nenažranost se nezměnila, jsem holt popelnice.

Určitě je pro mě momentálně dost významné to, že jezdím na koni, 5. lekci jsem naklusala, 20. lekci nacválala. Když jsem začínala, neměla jsem nejmenší odvahu tvrdit, že po těch pár měsících budu umět aspoň klusat, natož cválat. Takže ano, jsem z toho hodně nadšená a doufám, že na tomto základě pak bude jednodušší si v budoucnu pořídit komoně vlastního.

A nakonec, začala jsem se postupně prokousávat staršími fotkami, sjednocuji vodoznak a vybírám skutečně fotky, které mi mají co říct. A pro jejich zveřejnění jsem se nakonec rozhodla použít DeviantART (klik pro zobrazení profilu), zatím tam není nic nového, jen tam občas přidám něco staršího, když mám čas. Letošní "prázdniny" budou ve znamení úprav a probírání se fotkami.

Bobouš °*•.•*°
 


Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. května 2018 v 18:25 | Reagovat

Bobouši já si říkám, kde se touláš? :-)

2 erin-dixx erin-dixx | Web | 31. května 2018 v 17:34 | Reagovat

Jo.. život je na hovno

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 31. května 2018 v 23:14 | Reagovat

[1]: Inu, na pokraji šílenství.

[2]: Jednou jsme dole a pak zase nahoře. :) Ač to možná zní docela depresivně, pořád jsou věci, kvůli kterým stojí za to žít. :)

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 28. června 2018 v 19:00 | Reagovat

Na škole jsem měl prermanentni pocit, ze to nedsm..ale ono to cloveka tak nějak donutil...Jinak na koni to musi byt pekne a určitě zdroj zážitků...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama