Boboušoviny

3. srpna 2018 v 11:11 | Bobouš |  Zápisky
Mám pocit, že s tímto označením kdysi přišel jeden bloger, dnes už cestovatel, a troufám si tvrdit, že od nedávna už i můj kamarád. Systémově je to slovo vlastně zcela správně, význam je ale poměrně široký. Až teprve nedávno mi ale došlo, jak specifický je právě pro Bobouše. Asi bych to popsala jako "něco, co se může stát jenom mně". Například si myslím, že není úplně standardní záležitost uvíznout v České republice na ostrově. To je docela podobné tomu, jak jsem se před lety v říjnu omylem vykoupala v kašně. To je tak dávno, že už to ani není pravda.


Začnu ale něčím trochu jiným. Před pár týdny mi ve zprávách přistál dotaz, zda mě výše uvedený autor výrazu "boboušoviny" může navštívit se svou přítelkyní. Prvotní šok zděšení vystřídal výraz narkomana toužícího po své droze. Byla bych hloupá, kdybych tohle odmítla. Chápejte, setkat se s člověkem, s kterým jeden čas padlo dost slov v mailech i ve zprávách, s někým, kdo na motorce projel Jižní Ameriku, Afriku i Nový Zéland, s někým, kdo si do Čech přivezl černošku ze Zimbabwe. To je sakra zajímavej životopis, nebo ne? Slovo dalo slovo a došlo i na činy. Před samotným setkáním na náměstí jsem měla nervy jak před zkouškou z bohemistiky (a to je fakt extrém), vlastně ani nevím proč, asi jsem se těšila jako malý dítě a předpokládám, že to na mě bylo i poznat. Taková zkrátka jsem. Pamatuju si ještě, že když přijeli, tak jsem byla vysmátá jak lečo, to je tedy sebeprezentace. :D

Nicméně si myslím, že jsme si ten nedělní podvečer v rámci možností užili. Vytáhla jsem je skrz město přes to nejzajímavější, co nabízí, chudáci, ani do kopce jim to nešlapalo, jak byli vyřízení. Anebo nezvyklí? Co, Jayi? :D Vzala jsem je na západ slunce na zdejší skály, ale západ slunce jsme samozřejmě nestihli, tož stávají se i horší věci. Ještě jsme narychlo jeli k Vietnamcům pro vodu, stihli jsme to tak tak a Vietnamec z nás byl taky slušně vysmátej, ono se možná ani není čemu divit, takovou netradiční skupinu lidí tady totiž těžko najdete. Stan si nakonec postavili na poli (tímto se ještě jednou hluboce omlouvám) už téměř za tmy.

Co byl ale největší problém - jazyková bariéra. Už předem jsem vzdala veškeré pokusy o konverzaci mou lámanou angličtinou, a tak si Jay zahrál i na tlumočníka. Ale musím teda říct, že když jsi nás se Sušenkou nechal tu chvilku o samotě, stejně mi to nedalo a vyzvídala jsem. :D A abych pravdu řekla, když člověk tu angličtinu slyší, tak je to samozřejmě lepší, taky jsem pak pár dní ke všemu českému výrazivu hledala anglické alternativy, naneštěstí to ale už odeznělo.

A když nad tím tak zpětně dumám. Za tu dobu, co se pohybuju ve vodách internetu, jsem "poznala" relativně dost lidí. Tohle bylo ale po těch letech první setkání s "virtuální" osobou. Jsem za to moc ráda a doufám, že to nebylo naposledy, koneckonců se těším na těch deset malých černoušků, žejo. :D Co ale chci říct, napadlo mě, že člověk se nějak prezentuje ve virtuálním světě, osobně si teda uvědomuju, že hraju určitou roli, že bych se v reálné situaci takhle nevyjádřila. A tak teď dumám, jestli jsem to vlastně pořád já. Navíc, člověk si asi vytvoří určitý obraz člověka na druhé straně, a pak při tom reálném setkání se podle mě ten obraz nemůže úplně naplnit, nebo nemůže, asi může, ale realita se asi liší od té virtuální představy. To jsou zase hlody.

A teď k tomu, jak se dá v ČR uvíznout na ostrově. Zatímco rodiče se váleli u moře, Bobouš zůstala sama doma a konečně si mohla být sama svým pánem. Tak jsem zas po roce mohla na týden vstoupit s klidem do kuchyně, že se zase pořádně nacpu těmi svými kulinářskými pokusy. Nestěžuju si ani náhodou, letos jsem si žila jako pán. Ale byla by škoda chodit jen do práce a do kuchyně, venku vedro, a tak jsem si přislíbila, že vytáhnu psa do nějaký lepší vody. Volba padla na Jizeru a její Vostrov, protože jsem si vzpomněla, že tam voda teče vymletým pískovcem a dno vypadá hezky, když je čistá voda, jenže jsem tam jela až odpoledne, kdy byla tahle část řeky ve stínu, takže tam stejně nebylo nic moc vidět. Když pes zase po letech okusil říční vodu, vrhnul na mě zděšený výraz říkající cosi o tom, že si jako dělám srandu, že je ta voda tak studená oproti rybníku, ale neměl jinou možnost. O chvíli později na mě vrhnul zděšený výraz znovu, tentokrát s výrazem říkajícím něco o tom, že nechápe, proč ho ta voda táhne tam, kam rozhodně neplave. A tak se mi pes rozhodl, že v řece se teda koupat nebudeme. No koupal se, protože musel, ale vždy jen tak hluboko, aby packama dosáhl na dno. Fajnovka jedna.

Ale pointa příběhu tkví úplně někde jinde. Na ostrov jsem přijela autem, jelikož jsem v těch vedrech nechtěla psa tahat několik kilometrů pěšky, zajela jsem si samozřejmě co nejblíž k vodě, aby mohl z auta rovnou do vody. Ostrov jsme si pak ještě dokola obešli, aby trochu oschnul. Cestou jsem nečekaně narazila na sestřenku s partou kamarádů. Jó puberta. Došli jsme k autu, nalodili se a že teda pojedem. Jela jsem ven, až jsem dojela k zavřené závoře. Hlavou mi proběhla desítka scénářů o tom, jak budu muset nocovat na ostrově nebo potupně volat prarodičům, aby mě odsud dostali. V tu chvíli jsem fakt měla strach, že tam uvíznu. Takže už asi trochu rozumím těm trosečníkům, co se na ostrově zblázní. Je to fakt šílenej pocit bezmoci.

Ale předpokládám, že nemám v hlavě jen piliny, i když jako dcera truhláře by na tom nemuselo být nic zvláštního, a tak jsem začla uvažovat. Na závoře bylo napsáno "Povodí Labe", žádná zavírací doba, zákaz vjezdu jen vozidlům nad 10 tun. Nic, hlava vygumovaná. Auto jsem nechala u závory, se psem jsem se zase vylodila, a šla se poptat po okolí. Obsluha zdejšího baru mi doporučila, abych zazvonila v elektrárně. No bezva, a co když tam nikdo nebude, říkala jsem si. Ale někdo tam byl. Pán na mě pobaveně koukal a prý "proč jste jezdila až dozadu", no proč asi, koho by napadlo, že se v půl pátý ta závora zavírá. Ale naštěstí mě z ostrova vysvobodil a z trosečníka se rázem stal zase normální člověk. A ponaučení o tom, co si na ostrov rozhodně nebrat, je myslím vcelku jasné.

Červencové boboušoviny tímto ale nekončí. Faktem totiž je, že po osmi tisících kilometrech na sedle skútru mi upadla SPZka. Teď se můžete zasmát. A teď už vážně. Je to docela problém, protože teď mi to tam celý drží na provázkách a kinklá se to tam jak zvonkohra ve větru, jezdím s tím už pár týdnů a obávám se dne, kdy to spadne znovu a vytrhnou se i kabely od blinkrů, na kterých to teď formálně ještě skutečně drží. Řešení je několik, zatím se mi nejvíc líbí to od brášky, že by to celé vyztužil, aby se to už nemohlo uklepat, když jezdím tady přes ty silnice typu tankodrom spěšnou rychlostí do práce. Ale ono to počká, možná až do jara, jak se tak znám.

A na závěr něco pozitivního. Bráška si letos se svou přítelkyní vyrazil na Malorku a konečně po já už ani nevím kolika letech vztahu ji požádal o ruku, takže z přítelkyně je snoubenka, příští rok bude svatba a Bobouš bude brzo teta. Konečně! :D Ale ve skutečnosti v tom snad švagrová ještě není, nebo?? :-o Ne, oni mají rozum, nejdřív domeček.

Bobouš °*•.•*°
 


Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 7. srpna 2018 v 17:12 | Reagovat

Tak to znam horší uvznuti na ostrově ricnim mezi řekou a nahonem..stalo se to znamenu a musel pomoci vrtulnik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama