Na vlně mainstreamu

4. září 2018 v 18:42 | Bobouš |  Zápisky
Hledám se, stále. Dlouhý roky čekám na to, až přijdu na to, v čem jsem jiná, na co mám talent, čím se odlišuju. A pořád jsem na začátku. Občas mám dojem, že jsem konečně našla to "něco", ale pak začnu googlit a zjistím, že je to vlastně úplně k ničemu. Což by mi vlastně ani tolik nevadilo, ale není to pořád to pravé ořechové. Jindy zas po pár dnech zjistím, že je to jen naivní představa, potenciální role, kterou bych si ráda zahrála. Ale to taky přece nejsem já. Toužím po tom, hrát nějakou roli, ani nevím proč. Možná i právě teď hraju. Koneckonců, všichni hrajeme divadlo.

A pak přijde kámen úrazu. Rozlišit situace, kdy hrát jakou roli. Mám být teď přirozená? Mám se zítra dělat rozumnější? Měla jsem se včera víc odevzdat? Přijde mi, že jsem se po letech vrátila k naivnímu snění. Respektive chodím s hlavou v oblacích. V hlavě mám neustále samé co by, kdyby. Občas si připadám jako diskuze pod výživným a kontroverzním příspěvkem na FB. Ale pozitivní je, že to ze mě zatím nevysává duši.

Pořád se ale vracím k určitým věcem. Už několik měsíců si omílám problémy a jejich řešení. Různé problémy, stejná řešení. V podstatě je to takový současný moderní mainstream děvčat, které právě vstupují do samostatného života. Minimalismus, eko-friendly, zero-waste, komunitní zahrady... a bůh ví, co ještě, je na to nabaleno už tolik, že se to za chvíli bude moci klasifikovat jako hudební žánry.

Ono to totiž zní všechno strašně hezky. Nakupovat ovoce, zeleninu a pečivo do vlastních látkových pytlíků, brát maso a lahůdky (mimochodem, používá se dneska ještě vůbec tohle slovo) od řezníka a ne vakuově balené, nepoužívat jednorázové obaly, a pokud je to nezbytně nutné, tak ať už jsou 100% biologicky rozložitelné (tuhle jsem měla třeba čest s jednorázovým nádobím z pšeničných otrub... možná bych se ani nedivila, kdyby se i to nádobí dalo sníst). Je přece fajn používat doma vyrobenou kosmetiku a čisticí přípravky, nebo kupovat ekologickou drogerii, která neznečišťuje životní prostředí a její výroba a vývoj probíhají bez zbytečné zátěže přírody. A co teprve používání takové kosmetiky, která nebyla a není testována na zvířatech. Kupovat udržitelnou módu z čistě přírodních materiálů, takovou, kterou nevyrábí děti v Asii či v Africe na kolenou za směšné drobné. Používat látkové kapesníky místo papírových. Mít domácnost vybavenou skleněnými dózami a dřevěnými podnosy, mít minimum plastového nádobí. Nekupovat kosmetiku v plastových obalech. Třídit odpad. Pěstovat si vlastní zeleninu, sbírat ovoce na stromech podél polních cest. Zavařovat a sušit si potraviny na zimu. Nesplachovat pitnou vodou. Nekupovat vodu v petkách. Nepodporovat konzum. Být soběstačný. Péct si vlastní koláče a chléb místo cukrovinek a sušenek v plastových obalech. Chodit pěšky místo ježdění autem. Trávit čas v přírodě a ne u televize nebo počítače... mohla bych pokračovat do nekonečna.

Vlastně mě to pohltilo, jsem tím nadšená, všechno to dává logiku, je to přirozenější, spravedlivější. Ale krom pár věcí vlastně z toho nic nedělám, je to právě ta role, která představuje úžasno, které chci hrát. Ale... chci to hrát anebo by mě to mohlo vážně naplňovat? Mohla by to být ta správná cesta? Zvládla bych to?

Ve skutečnosti žiju úplně odlišný mainstream. Právě ten konzumní. Jdu do práce nebo do školy, což je jediná "povinnost", kterou mám. Přijdu domů, sednu si ke stolu, zapnu počítač a sedím na něm, dokud nejdu jíst nebo spát. Popravdě už několik let nedělám nic jiného. Vadí mi to. Je mi to trapný. Vím, že to je špatné. Chci z toho ven, ale nevím jak.

I přes to, že jsem během posledních pár měsíců přišla na dost věcí, o kterých jsem před tím uvažovala jinak. V lecčem jsem prozřela a, troufám si tvrdit, zmoudřela, pořád nedokážu to jediné, nejdůležitější. Je to jen sen, nejhezčí představení na jevišti budoucnosti. Ale jak z toho ven? To mi stále uniká. Možná už jsem blizoučko, možná jdu od toho dál a dál a nikdy nedojdu tam, kam mám namířeno.

Neztrácím naději, protože nikdy neříkej nikdy a všechno jednou končí. Trvá mi to ale moc dlouho. Na jednu stranu mě to nebaví, na druhou stranu je mi to milejší než přemáhání se do něčeho, co nejsem.

Bobouš °*•.•*°
 


Komentáře

1 Jay Jay | 8. září 2018 v 20:37 | Reagovat

Všichni jsme jen hvězdný prach, kterému byla na krátkou dobu propůjčena malá porce inteligence. To je základní premisa, na které je potřeba stavět.
A druhou premisou je, že svět nelze spasit.

Rozumím ti. Přemýšlím podobně. Mám si dát tu horalku, kvůli které přijde o domov na druhém konci světa orangutan? Nebo mám místo toho sníst to hnusné jablko ze své jabloně?

A to nemluvím o uhlíkové stopě, kterou za sebou poslední dobou zanechávám!

Ono to jaksi nemá odůvodnitelné řešení. Jde jen o osobní rozhodnutí. "Žít" odjakživa znamenalo, že budeš spotřebovávat nějaké statky.

Take it easy Bobouši :-)

2 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 18. září 2018 v 19:18 | Reagovat

S tímhle stejným se potýkám já teď také. Přišla jsem na to, že škola, kterou studuji, mi bude tak nějak k ničemu, a že vlastně dělám sice spoustu věcí, všechny mě baví, ale kvůli tomu zapomínám na sebe a na svou cestu.

Měla jsem dlouho takový ten pocit, že musím dělat všechno. Ale nikde jsme v tom programu nebyla já. Dlouho jsem se snažila najít to, čemu bych se chtěla věnovat. A když už to vypadalo, že to bude ono, něco se stalo a najednou zase bylo všechno jinak.

Najít své místo ve světě je strašně těžké. Časem jsem ale přišla na to, že je nakonec lepší ho nehledat. Protože každý to své místo má a ono se nám dříve, nebo později, ukáže samo. Ale ukáže. A to dokonce ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Teď jsem to sama zažila. Je to nedávno, ale mám konečně pocit, že po té cestě, po které jsem se teď vydala, kráčím konečně jistě a s pevným krokem.

Tím chci říct, neboj. :) I ty máš své místo. A najdeš ho. Nikdo nežije jen tak, proto, aby zaplnil místo na planetě.

3 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 18. září 2018 v 20:43 | Reagovat

[1]: Pověz mi, kam na ty premisy chodíš?
Nemůžu si pomoct, ale to tvý zlehčování situace. Zas chcípám smíchy. :D
Jistě, že budu spotřebovávat, ale právě je na mě, kolik a co. A těžko říct, zda je to skutečně mý osobní rozhodnutí a přesvědčení, anebo jedu jen na tý současný vlně.

[2]: Nemyslela jsem to tak úplně o tom, že nevím, co bych chtěla. Sny mám, dokonce si myslím, že i postavené na reálných základech (ne jako ve dvanácti, když jsem si vysnila tisícihlavé stádo koní všech barev a plemen...bože :D). Spíš nevím, jak vystoupit z toho svýho línýho stereotypu, pořád se na něco vymlouvám atp.
Za těch pár dní jsem si asi uvědomila, že ne všichni tady musí být proto, že potřebujou světu dokázat, v čem jsou dobrý. Asi jsou tu i tací, kteří jsou zkrátka "obyčejní". Včetně mě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama